Prosinec 2009

Pořád sama...

31. prosince 2009 v 21:02 | Aredhel |  mé myšlenky
... a už mě to přestává bavit, i když tohle si moc člověk jako já nevybírá. Kdyby to šlo jednoduše změnit, udělala bych to, ale ono to tak jednoduché nejni. Všichni kolem mne vypadají šťastně, smějí se, radují se, mají vedle sebe někoho kdo je má rád, alespoň většina, ale kolik z nich je opravdu šťastných, já rozhodně ne... A potřebovala bych vedle sebe někoho, kdo by mne obejmul a řekl, že mne má rád, kamaráda, jeden jediný by mi stačil, ale kde je? Proč není vedle mě? Je vůbec někdo takový? Nebo budu vždy sama?.... Tolik otázak, ale kdo mi na ně odpoví?

19.12. 2009

19. prosince 2009 v 21:56 | Aredhel |  mé myšlenky
Končím...

Znouzectnost- Dobré časy

7. prosince 2009 v 0:08 | Aredhel |  Texty písní
Znouzectnost- Dobré časy

Tak jako v době sucha přichází déšt,
po době špatné se dobrá navrátí.
Tráva se zazelená na písku pouští,
roztáhne duha nad údolím.
A zase půjdou karavany mraků,
nesoucí náklad, vůni orientu.

Klikaté cesty jsou potulných pěvců,
přichází odtamtud, odejdou tam.
Slova navléknou na nitky plamenů,
zbude jen neklid, oharků pár.
Až slunce půjde z východu na západ
a nebe zahalí v purpuru šál.

V době, nedobě za časů, nečasů,
za věci prosté kdo tiše zpívá.
V době, nedobě za časů, nečasů,
za lásku, za krásu, za štěstí.

Do noci v zemi Mlhy a Stínů,
slova zní o vášni tísíce tváří.
Tak jako voda co na kámen padá,
tak jako bzučení divokých včel.
Když nohy vítězů historii píšou,
trubadůr navléká potrhaný háb.

V době, nedobě za časů, nečasů,
za věci prosté kdo tiše zpívá.
V době, nedobě za časů, nečasů,
za lásku, za krásu, za štěstí.

A ze snů rozstou mohuté stromy,
s korunou plnou podivných písní.
O době dobré, která se vrátí,
do místa nikdy, v království nikde.
Pod rouchem červánků a sametu noci,
rodí se legendy budoucích časů.

V době, nedobě za časů, nečasů,
za věci prosté kdo tiše zpívá.
V době, nedobě za časů, nečasů,
za lásku, za krásu, za štěstí.


Vzduch

6. prosince 2009 v 23:46 | Aredhel |  mé myšlenky
Zase si připadám jen jako vzduch, jak ten těžký vydejchaný vzduch, který všichni nesnáší a zbavují se ho tím, žeho prostě vyvětrají. Přesně tak si teď připadám jen jako ten hnusnej vzduch. Kamarád mi na toto odepsal, že se můžu stát otráveným vzduchem a být já ta navrchu, ale k čemu by mi zase to bylo? Všechny bych mohla zavrhnout, všechny otrávit a pak být tím čistým vzduchem, ale pro koho, kdybych všechny předtím otrávila?... Je to zbytečné, všechno je zbytečné, dokud si lidé nezačnou trohu všímat i toho vydejchaného vzduchu a dokud jim alespoň trochu nebude stačit... Do té doby budu jen větraná pryč ode všech....