Na věčnost

3. prosince 2007 v 21:04 | issabellkaa |  Povídky
Mladý policista přikrýval tělo mladé dívky, jež si podřezala žíly. Pár vyšetřujících policistů bylo natěsnáno v malé koupelně, sledovaly tělo té krásné a neznámé… přemýšlely nad tím, proč to asi udělala. Jeden zapisoval situaci do malého notýsku, druhý hledal otisky, jestli jí náhodou do toho někdo nepomohl, třetí fotografoval, a pak tu byl John, kluk který se k policii dostal nedávno. "Ještě nepřikrývejte tělo, slyšíte? Musím vyfotografovat tělo! S ničím mi tu nehýbejte!" Rozčiloval se ten malý fotograf. John seděl na okraji vany. Díval se na tu krásnou tvář, nešlo mu do hlavy, proč to udělala? Vždyť byla krásná skoro jako modelka, postavu krásnou, honosný byt … tak proč?Nedávalo mu to smysl … po krátké chvíli co se na ní díval postřehl, že mezi ni a bokem vany vyčuhuje roh nějakého sešitu. Aniž-by na to upozornil, vzal si sešit, potřísněný krví do svého malého, černého kufru. Zadíval se na ni … vypadala jako by jen spala, jako by se měla probudit.
~
Po zbytek dne byl John neklidný, nic mu nevycházelo a celkově přemýšlel o ranním zásahu. Ještě pořád měl sešit schovaný ve svém kufru, neměl chuť a ani odvahu se do něho podívat."Johne tak mám výsledky z toho ranního zásahu, ta holčina si to prý udělala sama. Sousedka vypověděla, že tam nikdo nebyl a že měla problémy s lidmi, nezapadla prý mezi ně a tak se prý podřízla, takže případ se uzavírá." John vstal od svého stolu, podíval se policistovi do očí. "Tak hele, tomu případu velím já, takže bude uzavřený až povím já a ne nějaká sousedka jasný? Teď se vrátíš a vyzpovídáš tu sousedku znova, nýbrž na téma ona a ta mrtvá jasný?" "a … ano pane!" John se usmál a pomyslel na to, že to té holce dluží. Probíral se důkazním materiálem, celý den a na něco přišel, ta mrtvá neměla podřezané ruce směrem k sobě, nýbrž od sebe.Tudíž to nemohla udělat sama a pokud jo, tak musela být hodně šikovná. Musím na to přijít není možný, aby jí prohlásily za blázna, tohle si stále do kolečka opakoval. Nikdo kromě něho nevěděl, že se s mrtvou stýkali. Byli přátelé… z jeho strany to byl hlubší cit. Když si na tohle vzpomněl, vlily se mu do očí slzy, které jen utvrzovaly, jak moc jí měl rád. Nikdo , kromě něho v práci nechápal, proč je pro tento případ tolik zapálený, je to jasná sebevražda! Nemohl se na ty fotky dívat, nemohl, vždyť ještě nedávno spolu byli v parku. Jako malá se rozeběhla ke kolotoči pro děti a začala se s úsměvem na něm točit. Blbla jako štěně. Úsměv jí na tváři nikdy nechyběl. Možná měla své problémy, ale nikdy by to neudělala, ona ne! Vrtalo mu to hlavou, hlodalo ho to zevnitř. Pořád měl před sebou obrázek, jak stála mezi stromy a vítr si hrál s jejími bílými, poloprůhlednými šaty. Jak hladil její ústa, jak toužil po tom jediném, po polibku.
~
Přemýšlel nad tím, proč zrovna jemu se tohle muselo stát, proč musel zemřít člověk, kterému daroval své srdce? Seděl u stolu, v honosné pracovně svého domu. Hlavu měl položenou na dlaních, nechtěl plakat. Ale nešlo tomu zabránit. Vzpomínky se mu pořád honily hlavou. Opřel se o opěradlo starého křesla. Natáhl si nohy a popíjel whisky. Měl prázdný pohled v očích, ale nejen tam, hlavně měl prázdno v duši. Pomalu začal kroužit skleničkou, nahořklá nazlátlá tekutina se ve skleničce točila, jako by jí pohyboval vodní vír. John se díval na tu tekutinu se zájmem, ale pak zaostřil na černý kufr položený na stole. Položil rychle skleničku, whisky se trochu rozlila. Vstal a došel až ke stolu, díval se na ten černý kufřík. Moc dobře věděl co skrývá. Natáhl ruce a pomalu otevřel kufr. Otevřel se. V něm ležel sešit, který našel u Lilly… Při této myšlence se mu modré oči opět zalily slzami, hořkými a plnými lásky, ztracené lásky.
~
Jedním pomalým pohybem otevřel sešit. Přimhouřil oči a začal číst nahlas…: "Nenávidím ji, zničila mi život… má vše a já vůbec nic.. dokonce ji miluje muž, pro kterého bych dala i život. A ona? Tak ta si ho vůbec nevšímá……" sešit byl plný nadávek, urážek na jistou slečnu .. nikde tam nebylo ani kousek jména, tudíž John vůbec nevěděl, kdo to psal a komu to je adresované. "Tohle nepsala Lilly.. ne tohle není její písmo… " John přemýšlel nahlas. " Tohle písmo je velké a roztáhlé, kdežto moje Lilly měla písmo drobounké a hodně namačkané na sebe … " usilovně přemýšlel, co to všechno znamená, vypadá to sice jako Lillyin deník,ale.. .. jakou to má spojitost. Pachatel ho tam zanechal aby to tak vypadalo…!" S úsměvem na tváři utíkal i se sešitem do laboratoře, aby sejmuli otisky a hlavně porovnali písmo s podezřelými. Druhý den měl John v ruce odpověď … jeho Lilly ze závisti zavraždila kamarádka … její sousedka a bývalá přítelkyně Johnyho. Držel v ruce štos papírů, prsty se zarývaly do toho bílého papíru jako by nic… tak moc chtěl pomstu, ale věděl, že tím se mu Lilly už nevrátí …
~
Mnoho postav, černě oblečených … se ztrácelo v ranní mlze. Začínalo poprchávat a tak se sem tam otevřel nějaký ten černý deštník. Pomalými kroky se přibližovalo šest černě oděných mužů, nesoucí dřevěnou rakev. Za nimi se přibližuje kněz. John sklopil hlavu nechtěl, aby někdo zahlédl tekoucí vodopád slz. Napuchlýma očima sledoval celý obřad … v uších mu hučelo .. Jeho dlouhý,černý plášť byl mokrý, pršelo stále víc a víc… jako by nebe plakalo, že je Lilly mrtvá… jako by ho to také tak bolelo … jako by nebe cítilo to, co momentálně cítí John…… rakev byla již přikryta čerstvou, mokrou hlínou. Pomalu se němí lidé rozcházely do všech světových stran, pouze John zůstal stát na svým místě jako přikovaný, nemohl udělat jediný krok … chtěl si s ní naposledy popovídat… " Lilly, miluji tě! A víš, nikdy na tebe nezapomenu, neboj se vždy ode mne dostaneš svou oblíbenou květinu, tvoji černou růži .. vždycky .. budu k tobě chodit dokud nezemřu .. John opravdu nevěděl, jestli to co říká dodrží .. jednou si najde ženu, bude mít děti a na Lilly určitě zapomene… nechtěl, aby se tohle stalo .. ale osudu neporučíš ..
~
Slunce zapadalo za obzor, ze stromů padaly uschlé listy. Celá zem byla jimi pokryta … zvedal se vítr a listy to odnášelo nekonečně daleko. Po kamenité cestě přicházel starý muž, měl šedivé vlasy a opíral se o hůl. Šel pomalu, šel jistým krokem… zastavil se u starého náhrobku … měl skloněnou hlavu celou cestu, ale nyní ji zvedl … do blankytně modrých očí se vlilo několik slz. Zvedl pravou ruku, ve které svíral černou růži. Políbil květ a položil květinu na náhrobek … "Vidíš, já nezapomenu …" Starý muž si otřel slzy do rukávu, otočil se a stejnou cestou odkud přišel… také pomalu a nenápadně zase odešel.
autor: issabellkaa ( www.issabellkaa.blog.cz )
//<![CDATA[ //]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dylka Dylka | Web | 3. prosince 2007 v 21:47 | Reagovat

ahoj u me na blogu jsi postoupila do 4 kola SONB tak si shanej hlasky

2 Kizzy Kizzy | Web | 20. července 2017 v 4:50 | Reagovat

Ako sa dostať bezplatný iPhone5? Veľmi jednoduché! Podrobnosti WEB!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama