Prosinec 2007

síla

26. prosince 2007 v 13:22 | aredhel |  mé myšlenky
uwaaaaa ... přijde mi, že mne opustila veškerá síla kterou jsem měla. rodice se neustale hádají a to kvůli takovým pitomostem. už mne to přestalo bavit je pořád poslouchat. to jak táta mamča nadává někdy aj mě. Vánoce jsou svátky klidu a míru, ale u bás doma je to naopak, myslela jsem že alespon o tech svátcích bude klid, ale to jsem se velice mýlila. pak jsou tu další věci, které mne tíží například když vidím napsané či slyším slovo DÁLKA hned je mi hůř. dálka je poslední dobou můj veliký nepřítel, ale tohoto nepřítele jednou zlikviduji a už nebude dálka alespoň pro mne ne..... a už se na ten den těším..... toto pochopí jen jediný člověk a to ELros jen on ví jak to myslím........ to mne přivádí k další věci, a to že ti opět děkuji za to jak jsi mi včera pomohl opět jsem se cítila uplne na dně, ale ty jsi mi dokázal, že to až tak nejhorší nejni..... opět mi tvůj hlas a smích dodali alespoň trochu síli abych přežila dnešní den. Děkuji elrosi... Ahoj Aredhel

LoGo od Elrose

16. prosince 2007 v 1:10 | Elros |  Prostě já
Noční služba ...byla tak trochu nudná a tak jsem se pokusil při rozhovoru s Aredhel udělat logo. Můžete se tedy pokochat a také kritizovat...=)

Elrosi děkuji nový design

14. prosince 2007 v 2:08 | aredhel |  mé myšlenky
CHci velice moc poděkovat Elrosovi, za nový design, mě se velice líbí, a doufám že aj vám... :-)
Takže Elrosi děkuji ti mocinky moc moc moc moc děkuji, je to krásné :-)... jsi můj šikula :-)....Děkuj a nejen za design, ale za vše co pro mne děláš :-)

psychyka na dranc

14. prosince 2007 v 2:04 | aredhel |  mé myšlenky
Nějak nemůžu spát.... proto tu ještě straším u notebooku..... mamča už spí a tatka si mne naštěstí moc nevšímá, takže snad prusvih nebude,... mno ale člověk nikdy neví :-(...... poslední dny se událostiv mém životě trochu zkomplikovali.......
.... Již 3 týdny mi pořád nejni dobře,,.. nejen od žaludku, ale aj mne ve bolí jsem uvená apod..... u doktorky se zjistilo, že je to psychykou... takže 7 ledna jdu k psycholožce :-/... skvěly... mamču jsem boužel nepřemluvila, takže tam musím přesto že se mi tam vubec nechce.....
... psychyku mám upa v *****.... rodiče se věčně jen hádají... ve škole jsou známky na nic, zrovna letos, když mi jde o to dostat se na střední školu...... přítel je daleko... to vše se na mé psychyce jaksi podepsalo.... a nejen to.....

nasnáším lidi :-(

8. prosince 2007 v 23:27 | aredhel |  mé myšlenky
Poslední dobou mi leze plno lidi krkem.... nejni to v nich, ale ve mně...... když je kolem mne více než jeden člověk, jsem nesvá strašně mi to vadí.. zvykla jsem si tak nějak být sama... aj ten jeden člověk je pro mne utrpení.....
když vidím, jak se ke mne někdo blíží, tak si dopredu preji, aby se u mne zdržel co nejkratší dobu a já opět mohla být sama se svými myšlenkami.....
poslední dobou prostě nemám ráda lidi kolem mne.... velice jsem o všech přemýšlela... a zjistila, že snad všichni lidi mají strašný pohled na lidi kolem sebe , umí jen urážet, nadávat, pomlouvat.... nenávidím takové lidi... vyloženě je nesnáším :-(((......mám husí kůži když na to pomyslím, jak se chovají....... já taková byla taky a teď se štítím toho jaká jsem bývala.....a jsem velice ráda, že jsem se změnila, hlavně mi v tom pomáhá elros...... děkuji ti.... nebýt tebe, tak jsem možná teď jeden z těch sobců, kterí převážně myslí jen na sebe.......pomohl jsi mi změnit pohled na lidi a nejen na ne dekuji
...
.neříkám, že takoví jsou všichni, ale skoro všichni...... vyjímky se najdou.......díky bohu!!

to byl zase den:-(

8. prosince 2007 v 23:03 | aredhel |  mé myšlenky
dnes jsem se moc nevyspala, jelikož jsem byla do půl čtvrté na počítači a již v půl osmé vstávala... takže 4 hodiny jsou pro mne přeci jen málo... dopoledne jsem strávila s kamarádkou ve městě a tam koupila dárek mému příteli k narozeninám.......
odpoledne jsem strávila v kuchyni pečením vánočního cukroví a to linecké a brabanské koláčky a perníčky :-p :-)...... krásně to provonélo celý barák... i když jsem se zprvu na vánoce moc netěšila, začínám jim přicházet na chuť.... pak jsem ještě udělala pizzy k večeři... a mohla se s chutí zavřít do sprchy :-p
jinak dnešek celkově divný.... pořád se kolem mne něco dělo :-(..... málem mi spadlo prkno na nohu ( jeste ze jsem si vsimla ze pada a ze mám rychly reflexy :D), pak jsem šlápla na střep ze skleničky, kterou včera rozbil taťka a mám ho tam doteď :-//... ho nemůžu nějak vyndat (sakrA) mno a dotřetice všeho dobrého, mi sestřička rozbila postel když mi na ní skákala :D... takža brácha musel spravovat..... jo a ještě jednu věc jsem zapoměla..... ještě mi stihla sestřička počůrat matraci :(... takže celkem dobrý mno.... a ještě celý den takovej nešikovnej.... pořád jsem byla roztěkaná ani nwm proč.......a nepříčetně se mi stýskalo.. ale uplně brutálně.....po kom se mi stýskalo... on ví dobře o koho jde viť :-) :-**** ... tak ahoj a mějte se hezky

Zamilovaní malí elfí prckové 2.kapitola

6. prosince 2007 v 10:24 | Elros |  Povídky
Kapitola druhá - Cesty necesty.
Kroky maleho Elrose poslouchali brouci a příroda sama. Jeho kroky tak krasně ladili do rytmu jeho veselích písní že jeho chůze vypadala jako takové veseloučké poskakování. Jen šel a šel a kam to mu bylo fuč. Jedno ale bylo jisté hledá strom ne jen nějaký običejný strom ale takový krásný a velký a zabrvený do bíla jako zimní padající kvítky z nebes. Najednou se ocitl u jeho známé studánky která je nedaleko od jeho stromu. Věděl že stačí udělat 5kroků a je nejdál od domova co kdy byl. Chvíli se jen tak rozmýšlel nad vším ale jeho touha po dobrodružství mu dala presvědčení jít dál a dál. Přistoupil k studánce a nabral si vodu do džbánku který právě sebou měl. Když právě nabíral vodu, uvoděl ve sturánce krásnou a tak nádhernou elfí paní. Vyzařovalo z ní světlo lásky a všeho dobrého. Malí elros byl ohromen tou krásou a byl okouzlen a nejen to. Rovnou se zamiloval. Pokusil se ke studánce promluvit a zeptal se "Kdo jsi, nádherná paní. Nikoho takového neznám jež by z něho vyzařovala taková krása a láska". Najednou obraz krásné paní ve studánce zmizel. Malí elros byl udivený a říkal se že by mohl přespát tady u studánky a počkat až se zase ta krásná paní objeví. Elros rozdelal ohýnek a vzal si lembas a ládoval se. Po chvíli vše utichlo i Elros utichl jako hrob. Nastala noc a je čas jít spát. Elros ulehl ke studánce a přikryl se pláštěm který ho zakríval zezadu. Ráno se vzbudil a chvíli seděl u studánky. V ohínku ještě praskalo dříví. Náhle ve studánce opět uviděl nádhernou paní v bílem plášti a tu záři plné lasky a štěstí. Zeptal se malí Elros "kdo jsi ? jsi tak krásná". A najednou uslyšel hlásek tak krásný že i jeho srdce to pohladilo. Slyšel jak mu říká "Elrosi, Elrosi já jsem Aredhel jezerní a lesní paní. To jsem já kdo tě potřebuje v bílem krásném stromě. Jdi dál a neotálej, čas utíká jako voda v řece." a zmizela. Elros si uvědomil že není čas na lenošení a že se bude dít něco velkého a tak musí jít dál a dál hleda. Cestou necestou, jak to už mu je fuč. Nadále bude hledat velkýa krásný bílí strom v němž je paní jeho . Aredhel ta krásná princezna toho nejkrasnejsiho lesa elfů. Začal být veselí a zbalil své věci zpět do svého batohu, nabral vodu ze studánky a s veselími kroky zase poskakoval s usměvem, zpěvem dál za dobrodružstvím.,,,

hudební styl

6. prosince 2007 v 0:31 | elros |  ankety
tvůj hudební styl?,... hlasuj pro to co nejraději posloucháš :-)

Drogy

6. prosince 2007 v 0:29 | elros |  ankety
Hlasujte, jak jste na tom vy ve vztahu s drogami... a dyštak napište do komentářů svůj příběh.. nebo můžete aj delší na muj mail aredhel.el@seznam.cz a já ho pak dám do zpovědnice :-).....

Abstinent/ alkoholik :D:D

6. prosince 2007 v 0:24 | Elros |  ankety
hlasujte lidičky :-p :-)

Jaký máte pohled na svět?..

6. prosince 2007 v 0:18 | Aredhel |  ankety
jaký máte pohled na svět?.... kdyby jste nenašli odpověď která by vám vyhovovala, tak nějakou svou napište do komentářů :-)...

LÁSKA

5. prosince 2007 v 13:13 | Aredhel
L dvě ruce značí mou a tvou
Á je stan a střecha nad hlavou
S to v sobě skrývá hada co byl ukryt v ráji
K je kytka v květu
A to slovo náhle je tu

Zamilovaní malí elfí prckové. 1 kapitola

4. prosince 2007 v 14:57 | Elros |  Povídky
Zamilovaní malí elfí prckové...
1. Kapitola se jménem začátek nového života.
Bylo nebylo, za sedmero horamy, za sedmero mořemi žil v pralese v krásném velkém ale opuštěném stromu elfík jménem Elros. Zde v jeho stromě začíná příběh lásky a krásy. Ze smutku a samoty se probouzí malí elros do krásnéhoa plného lásky života. Jeho srdce mu povídá že na něj někdo čeká tam na druhém konci lesa v krásném bílem listy ozdobeným stromě. Malí elros je zavalený myšlenkami ,když právě přemýšlí dko to asi může být. Ještě žádný elf v tomhle lese něměl bílí strom a jelikož je les veliký bude těžké takový bílí strom kdesy daleko na konci lesa najít. Malí elros ale nabírá do hrsti odvahu a pochytvá chuť za dobrodružstvím. Zalezl si do Stromu a jen tak odvětvil "je čas jít za dobrodružstvím". Chytl baťoh a do něj nastrkal plno věcí jako mapu,elfský jeho oblíbený cestovní chléb lembas a potom nějaké ty podrobnosti. Až tedy všechno nachystal uchopil se jeho kouzelné hole a vyšel před jeho strom a začal se s ním loučit jako se svým nejlepším elfím přítelem. Stál před stromem a slzy mu stékaly po tvářích. Byly to slzy né tak smutné ale i šťasné byl rád zato že na něho někdo čeká a cítil to. Ještě u stromu chvíli stál a v duchu si říkal "Tak strome ty můj věčný brachu bud tady a čekej na mě. Já se ještě vrátím a doufám že ještě vyrosteš protože nepříjdu sám tak aby jsme se tam potom vlezli" zasmál se a klidnými kroky odcházel po cestičce do lesa plného dobrodružství a různých příhod které na malého Elrose čekají. .......Takhle končí první kapitola autor: Elros

první vločky

4. prosince 2007 v 14:38 | aredhel |  Povídky
První vločky
Na tvář jí dopadly první vločky letošní zimy. Rozesmála se… "Co jsem ti říkala? Pesimisto. Neprší! Sněží! Prohráváš to rok co rok. Teď mi něco musíš dát.". Sledoval ji. Je teď ta vhodná chvíle? Ne, asi ne. "Co bych ti měl dávat, vsadili jsme se, ale neřekli jsme o co..". Uštědřila mu přátelskou herdu do žeber. "To znamená, že si můžeš vybrat co mi hodláš dát, ale míň jak pět korun neberu, to si piš.", smála se dívka a popoběhla pár kroků, snažíc se chytit alespoň jednu z vloček do horké dlaně. Teď je ta chvíle. Věděl to. Lepší příležitost si nemohl přát. Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě. Ještě pořád se dovádivě usmívala a cvrnkla ho do nosu. Zhluboka se nadechl. A políbil ji. Téměř cítil, jak se jí zastavil tep. Nepřijme to. Neměl jsem to dělat. Je tak nádherná. "Tohle bylo asi víc než pětikačka..", pousmála se. Cítil, jak ho na krku šimrá její teplý dech. Zadíval se jí do očí. "Já… promiň Evi, musel jsem.". Zničil sem to. Totálně sem to zkazil. Celý ty roky sem měl její důvěru, přátelství a teď jsem ji jako lusknutím prstů ztra… Políbila ho. Majetnicky ji obejmul a pustit už jí rozhodně nikdy nehodlal. S jemně rudým nádechem ve tvářích se od něj odtáhla. Jiskřilo jí v očích. Vedle nich se rozsvítila pouliční lampa. Ve ztemnělé uličce se utvořily dlouhé stíny. "Budu muset domů." "Já vím…".………………
...................Vrhla se mu do náruče. "Tak už je to rok!", vypadala tak šťastně. "Ještě ne..", usmál se. "Jakto?", zkoumavě se na něj podívala. "Ještě nespadly první vločky.", mrkl na ni. "Ale to přece nemusí být dnes..". "Já vím, ale bylo by to krásný, nemyslíš?", nevydržel jí nepolíbit. Líbali se stejně tak vroucně a procítěně, jako před rokem. Téměř nic se nezměnilo. Jen se znali ještě líp. Vzal ji za ruku. Ihned začala proplétat jejich prsty do nerozlučné smyčky. Usmál se. Věděl že to udělá. Dělala to vždycky. Jenže dnes se jí to nepovede. "Lásko co to… no né..", rozzářily se jí oči. Nemohl jí často zahrnovat dárky, i když by chtěl. Vtiskl jí do ruky stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru srdíčka. "Miluju tě.". "A já miluju tebe…", objala ho. Podržela si vlasy, aby jí ho mohl zapnout. "Sluší ti..", vzal ji za ruku. Svoji vzájemnou přítomnost si užívali celý den. Povídali si. Smáli se. Líbali se. Byli spolu. Byl to jeden z těch krásných dnů, které prožíval už rok. Naneštěstí, čas stojí proti lásce. Museli se rozloučit. Nevadilo mu to. Věděl, že zítra bude zase jen jeho. Miloval tuhle jistotu. Miloval JI. "Zítra lásko." "Určitě." Chytil ji za pas a políbil ji. "Dobrou.." "Dobrou..", cvrnkla ho do nosu. Usmál se, pustil ji a vykročil z vrátek zpátky na chodník. Přes ulici byla zastávka jeho autobusu. Před očima mu probíhal celý dnešní den, vkročil do ulice. Jen vzdáleně zaslechl troubení auta a skřípání pneumatik o namrzlou silnici. Zrovna znovu prožíval jejich poslední polibek, když ucítil ten smrtící náraz. Svezl se po kapotě auta dolů na silnici. Na jazyku ucítil sladkou chuť vlastní krve. Otočil hlavu k jejím dveřím. Pořád stála u branky. Tak nádherná. Dívala se na něj, neschopná pohybu. Nevnímal bolest, strach ani přicházející jistotu. Nevnímal hlouček klábosících lidí, ani v dálce houkající sanitku. Vnímal jen ji. Usmál se, ale rty se mu zkřivily do bolestného šklebu. Cítil chlad. Ona byla poslední, co viděl. Na tvář jí dopadly první vločky letošní zimy. Rozbrečela se…
autor: katy

Kamarád

4. prosince 2007 v 13:04 | Aredhel |  Povídky
Kamarád
Opět se změnil. Nebyla to velká povahová změna, ale byla. Opět mu to někdo provedl, provrtal mu srdce šípem. Zradil ho jeho nejlepší kámoš. Zprvu to nechápal. Nebyl schopen to pochopit a snad to ani nechtěl chápat. Tohle se přeci nedělá, pohrávat si s city člověka a pak ho zranit, donutit ho klesnout . Bylo mu smutno přišlo to z té nejmíň čekané strany. Pomohl mu z bryndy a on ho srazil na kolena. Pak ho zachvátil smutek.
Vyšel ven do ulic, kráčel silnicí a okolo něj proudily davy lidí, nikdo si ho nevšiml, nikdo se ho neoptal jak se měl, či co dělal.Byl ta sám. Někdo mu chyběl. Snad ne někdo, ale něco, chyběl mu kus srdce. Ten, kterej mu vyrvali násilím z těla. Byl teď podivuhodně prázdný, ta část duše mu hodně chyběla. Jak kráčel ulicí plnou aut a lidí utíkal čas a ruch v ulicích se zmenšoval až nakonec úplně zmizel. Světlo rudé od červánků dopadalo na jeho záda avšak nevrhalo žádný stín. Jen zapadající slunko vědělo čím to je, byl úplně prázdný.
Konečně vyšel z města. Zamířil k blízkému lesíku, k jednomu stromu. Došel ke stromu a objal ho pažemi. Bylo mu úplně jedno jak to vypadá. Stál bez jakéhokoliv pohybu několik minut, potřeboval někoho mít u sebe. Tisknul se k němu jako malé dítě. Byl sám, tak strašně sám. I člověk, kterému důvěřoval víc jak sám sobě ho zklamal. To prostě nejde překousnout a jít dál. Bylo mu z toho na nic. Zaplavovali ho hořké pocity. Tohle se mu nemělo stát. Raději by zemřel než tohle. Jeho životem byli kamarádi. Rodiče na něj kašlali a on hledal útěchu u přátel a ti ho teď také zklamali. Ztratil smysl života, nebo spíš jeho nedílnou část. Po kmeni stromu stékali slzy. Křišťálově bílé.
Dubovým lesem proudilo rudé světlo, proplouvalo mezi stromy, kličkovalo větvemi až dorazilo a onu stromu. Zalilo chlapcovi tvář. Celého ho ho sebou zakrylo a soucitně obklopovalo. Vítr přestal foukat, nastalo ticho. Slunce zapadlo a nastala černá noc.
Tu noc zemřel.
Jeden spisovatel prohlásil, že člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele.
autor: Jezi.Ross
//<![CDATA[ //]]>

Proč....?

4. prosince 2007 v 12:57 | Aredhel |  Povídky
"Jak jsi mi to mohl udělat?"ptám se teď sama sebe,když ležím na zemi plné bahna a kapky deště společně se slzami omývají mou tvář.Jsou to slzy zklamání a zrady…tak se teď opravdu cítím,ale nechápu to!

Vždyť ještě před chvilkou jsem byla nejšťastnější na světě a tys to věděl a využíval jsi toho!Využíval jsi toho každý večer,když jsme se scházeli a společně pozorovali hvězdy,které byly jediným svědkem naší lásky.Už tehdy mě mělo napadnout,že se něco děje.Proč mě nikdy nenapadly tyhle mraky otázek,které se mi teď honí hlavou?Proč jsme se scházeli jen večer?Proč jsi nechtěl,aby nás někdo viděl?Proč jsi mi šeptal tolik krásných slov,o kterých jsi už tenkrát věděl,že nejsou pravdivé?Proč,proč,proč…???!

Teď už to chápu.

Hned,když jsi přišel,jsem si všimla,že jsi nervóznější než obvykle,ale nevěnovala jsem tomu pozornost.Vždyť já jsem taky nervózní,když jsem s tebou.Při pohledu do tvých očí jsem uviděla to,co ještě nikdy předtím-touhu!Ten pohled mě zasáhl jako dýka do srdce a já jsem opět podlehla tvým rtům.

"Miluju Tě"šeptala jsem Ti mezi polibky.Tys mlčel.Dneska jsem od tebe neslyšela ani jediné slovo,které by mě zahřálo u srdíčka.Jakto?

Tvé rty líbají celou mou tvář a já se nebráním.Zavírám oči.Jsem tak šťastná.Cítím tvůj zrychlený dech na svém krku.Je mi krásně a…a pak to přišlo-bolest!Chci abys přestal,ale nejde to.Cítím tvé rty na svém krku.Bráním se,ale nejde to.Už je pozdě.Vysáváš ze mě i tu poslední kapičku života,která mi ještě zbývá.Až slzy,které ucítíš na své tváři Tě zastaví a pokládáš mě na zem.Začíná pršet a já pláču.

Kdo vlastně jsi???Nemám sílu na to,abych se tě zaptala.Pohlédnu na tebe,protože cítím,jak mě propaluješ pohledem.Díváš se na mě a…z koutku oka ti vyklouzla slza.Rychle si ji utíráš,abych si ji nevšimla.Jsem zmatená.Co ke mně cítíš?To už se nikdy nedozvím.Umírám…zavírají se mi oči.Chce se mi křičet,ale místo toho slyším své rty šeptat to,co pořád nechápu…"Proč..???".
autor: reegie

padlý anděl

3. prosince 2007 v 22:06 | Eleanor Bloody kisses |  Povídky
Černovlasá dívka padla do bláta, které zaplavilo její dlouhou černou sukni a temně modrý, skoro jako noční obloha, korzet. Z očí jí padaly slzy a mísily se s blátem. Opřela se o ruce a sevřela v dlaních mokrou hlínu: "Proč? Proč, mi to udělal?" Na dobu ve které žila by vypadala úplně normálně, až na černá křídla, která se jí choulila na zádech. Zavřela oči a opět viděla jeho tvář. Tvář mladíka, který jí zlomil srdce a sesadil z nebeských výšin. Ano, bývala andělem, ale kvůli lásce se vzdala křídel. Kvůli lásce se vzdala nesmrtelnosti i svého poslání pomáhat lidem.
Všechno začalo, když na zemi zemřela na mor mladá dívka. V rodné vesnici ji všichni milovali, modlili se za její duši a jejich modlitby byly vyslyšeny. Dívka se stala andělem. Pomáhala mnoho let lidskému pokolení, až do doby, kdy uběhlo, přesně na den, 100let od její smrti. Hrob kam ji vesničané pohřbili byl již zarostlý a právě v ten den jej našel 20letý vesničan. Jeho zelené oči splývaly s okolní přírodou a zachytily se na ztrouchnivělém náhrobku. Pomalu odhrnul větvičku keříku, jenž zakrýval jméno mrtvé. Pomník byl zvláštní, stálo na něm jen jedna jméno: "Jasmin", zvláštní znaky pak popisovali prostřední část pomníku. Mladík rozeznal jen roky na spodní části pomníku 1356-1375. "Co tady děláš?? Běž pryč!" Z lesa po cestě přicházel ke keříku a hrobu starý muž. "Jen se mi zatoulala ovce, dědo," řekl mladík: " …zvláštní, nikdy jsem si nevšiml, že je tu někdo pohřbený." "Ano,
Jakube, ale už pojď, je to sice dlouho co zemřela, ale měla mor a nikdo ji ani nespálil. Nechtěj, aby se sem ta hrozná nemoc vrátila." Jakub naposledy pohlédl na hrob a pak se se svým dědou vydali zpět k vesnici a za prací. Pozdě večer byla nezvykle silná bouře. Jakub se ve světlech blesků vzbudil. Zdál se mu zvláštní sen jakoby viděl anděla, který vystupoval z toho hrobu co odpoledne našel. Anděl však vypadal jako obyčejná dívka v krásných bílých šatech s kterými kontrastovali jen temně černé havraní vlasy. Už nečekal ani minutu. Nevěděl proč, nevěděl jak, ale ocitl se u hrobu dívky. Byl celý promáčený deštěm a přesto stál a jen hleděl na hrob jako by ho tam táhla nějaká neznámá síla. Najednou mu projela hlavou hlasitá rána, blesk udeřil do blízkého stromu a ten se nyní kácel na něj. Nemohl se pohnout, jeho nohy byly přikované k zemi. Nebýt té dívky v bílém, co ho skokem srazila k zemi a zároveň hodně daleko od stromu, už by potřeboval vlastní hrob. Pohlédl jí do očí. Její oči byly zářivě, až nadlidsky modré a pak usnul.
Druhého dne se probudil uprostřed louky. Nejdříve si myslel, že to byl sen, ale uviděl vedle sebe velmi mladou dívku a i padlý, dohořívající strom. Ne, nebyl to sen. Dívka se pomalu probudila také. Nejdříve ji čekal šok: "Kde to jsem? Kde mám křídla?" Pak si vše uvědomila. Měl zemřít a ona porušila zákony za to jí byly sebrány křídla. Byla člověkem. Stále však ve svých žilách cítila určité zbytky magické síly, nenechal ji úplně bezbrannou. Vzal jí sice křídla, ale určitou moc jí nechal, novou, neznámou.
Jakub se do své zachránkyně bezhlavě zamiloval, když zjistil, že se jmenuje Jasmin ani mu to nevadilo. Nenapadlo ho spojovat si ji s dívkou z hrobu. Vzal si ji a žili spolu už druhý rok, když do vesnice zavítala nová dívka s rodinou. Byla vznešené krve a s rodiči a služebnictvem se nastěhovali do zámečku na náměstí. Jakub z ní nemohl spustit oči i Jasmin si všimla, že jeho srdce už nepatří ji. Bohatá dívka však Jakuba jen využila, také si všimla jeho zájmu a tak proč si nepohrát s chudákem? Jednou ráno se Jakub vrátil domu, až ráno. Nikoho doma však nenašel. Jasmin byla pryč, všechny její věci byli na místě a na posteli byl dopis s dýkou. Dopis Jakuba vylekal, byl psán krví: "Zradil jsi mě! Už tě nechci nikdy vidět, bývala jsem andělem a jen kvůli tvému životu jsem ztratila svou nesmrtelnost. Klidně mě hledej, ale modli se, abys mě nenašel, protože pokud se setkáme příště, vezmu si zpět tvůj život. Jasmin!" Až teď si Jakub uvědomil co udělal. Uvědomil si, že ji stále miluje a vydal se ji hledat. Mnoho let bloudil světem, potkal mnoho lidí co se jeho příběhu vysmálo, až do noci, kdy ho opět zastihla silná bouře. Kdyby měl pojem o čase uvědomil by si, že je to přesně 10let od jejich setkání na louce, od setkání, které mu navždy změnilo život. Zjevila se před ním jeho žena. Jasmin byla stále mladá a krásná, ale její černý modrý korzet s černou sukní značil, že už v žádném případě není tou dívkou co byla. Navíc její modré oči vypadali chladně a bezcitně, nenáviděla ho, byla zaslepena nenávistí, která ji však přešla, ale až pozdě. Než se Jakub vzpamatoval probodla ho svým chladně zářícím mečem. "Cožpak si zapomněl co jsem ti řekla?" zasyčela umírajícímu Jakubovi zlostně do ucha. Však to co jí odvětil ji probudilo: "Ne, ale musel jsem ti říct, že tě stále miluji." Jasmin sebou škubla, až teď si uvědomila co udělala, ale bylo jí to jedno. Už nebyla andělem, který zachraňuje životy a chrání lidi. Ztratila svá bílá křídla, ale stále byla andělem, andělem co padl. Andělem, který je navždy odsouzen trpět za svou chybu. Ráno, když uviděla smrtelně bledou Jakubovu tvář a vybavila si jeho poslední slova jí došlo co provedla. Přes noc jí její bývalí pán otevřel oči. Zradila všechny co si přáli, aby byla andělem a teď cítila, že za to bude muset navěky pykat. Po tvářích ji začaly stékat slzy, odhodila meč a rozběhla se do lesa. Do lesa, kde může navždy sama nerušeně trpět.

gothic love story

3. prosince 2007 v 21:58 | romana666 |  Povídky
Gothic love story
Seděla ve škole a skoro usínala. Měla opět jeden ze svých čím dál tím častějších dnů, kdy toho moc nenaspala. Poslední dobou si totiž oblíbila noční procházky po hřbitově. Něco ji tam lákalo.
Byla jiná než ostatní, většina lidí o ní říkala, že je divná, ale ona na ně kašlala, měla svůj svět. Moc toho nenamluvila, měla ráda tajemno, milovala černou barvu, bývala melancholická a pesimistická. Díky tomu moc kamarádů neměla. Měla pocit, že ji nikdo nemá rád, a proto se cítila lépe mezi mrtvými, nežli živými.
Ve škole nic nevnímala, stále přemýšlela o své poslední návštěvě hřbitova. Bylo tam totiž něco jiného, nevěděla co, byl to jen takový zvláštní pocit. Už se nemohla dočkat, až se tam znovu podívá, musela zjistit, co se tam změnilo.
Byla temná noc a měsíc zářil v úplňku. Jako obvykle se vydala na hřbitov. Vždy, když tam chodila se patřičně oblékla - černou sukni, černý korzet, namalovala si rty rtěnkou barvy krve, oči orámovala černými linkami a rozpustila si nádherné rovné havraní vlasy, které jí sahaly až do pasu. Byla krásná. V noci se z ní stávala temná gothická víla.
Měla pravdu, něco bylo jiného než obvykle. Měla pocit, jakoby ji někdo sledoval. Pocítila strach, ale vůbec jí to nevadilo. Ohlédla se a uviděla stín, který náhle zmizel za náhrobním kamenem. Šla se tam podívat, ale nikde nikdo. Najednou cítila, že za ní někdo stojí. Otočila se a první, čeho si všimla, byly oči, démonické ohnivé oči. Byl to muž v dlouhém černém kabátě s havraními vlasy po ramena.
Neskutečně rychle jí tlouklo srdce. To co nyní cítila se jí ještě nikdy nestalo. Učaroval jí jeho démonický pohled. Nevěděla, co se s ní děje, ale bylo to krásné… Zamilovala se…, nemohla udržet pláč a v ten okamžik ji začal vášnivě líbat…
Nepromluvili na sebe ani slovo. Vzal ji do náruče a položil ji na nejbližší hrob…Svítil na ně krvavý měsíc a oni se milovali… Byla v sedmém nebi…
Za svítání na ni poprvé promluvil. Krásným temným hlasem jí sdělil, že ji tu už delší dobu sleduje a že se do ní zamiloval….

Na věčnost

3. prosince 2007 v 21:04 | issabellkaa |  Povídky
Mladý policista přikrýval tělo mladé dívky, jež si podřezala žíly. Pár vyšetřujících policistů bylo natěsnáno v malé koupelně, sledovaly tělo té krásné a neznámé… přemýšlely nad tím, proč to asi udělala. Jeden zapisoval situaci do malého notýsku, druhý hledal otisky, jestli jí náhodou do toho někdo nepomohl, třetí fotografoval, a pak tu byl John, kluk který se k policii dostal nedávno. "Ještě nepřikrývejte tělo, slyšíte? Musím vyfotografovat tělo! S ničím mi tu nehýbejte!" Rozčiloval se ten malý fotograf. John seděl na okraji vany. Díval se na tu krásnou tvář, nešlo mu do hlavy, proč to udělala? Vždyť byla krásná skoro jako modelka, postavu krásnou, honosný byt … tak proč?Nedávalo mu to smysl … po krátké chvíli co se na ní díval postřehl, že mezi ni a bokem vany vyčuhuje roh nějakého sešitu. Aniž-by na to upozornil, vzal si sešit, potřísněný krví do svého malého, černého kufru. Zadíval se na ni … vypadala jako by jen spala, jako by se měla probudit.
~
Po zbytek dne byl John neklidný, nic mu nevycházelo a celkově přemýšlel o ranním zásahu. Ještě pořád měl sešit schovaný ve svém kufru, neměl chuť a ani odvahu se do něho podívat."Johne tak mám výsledky z toho ranního zásahu, ta holčina si to prý udělala sama. Sousedka vypověděla, že tam nikdo nebyl a že měla problémy s lidmi, nezapadla prý mezi ně a tak se prý podřízla, takže případ se uzavírá." John vstal od svého stolu, podíval se policistovi do očí. "Tak hele, tomu případu velím já, takže bude uzavřený až povím já a ne nějaká sousedka jasný? Teď se vrátíš a vyzpovídáš tu sousedku znova, nýbrž na téma ona a ta mrtvá jasný?" "a … ano pane!" John se usmál a pomyslel na to, že to té holce dluží. Probíral se důkazním materiálem, celý den a na něco přišel, ta mrtvá neměla podřezané ruce směrem k sobě, nýbrž od sebe.Tudíž to nemohla udělat sama a pokud jo, tak musela být hodně šikovná. Musím na to přijít není možný, aby jí prohlásily za blázna, tohle si stále do kolečka opakoval. Nikdo kromě něho nevěděl, že se s mrtvou stýkali. Byli přátelé… z jeho strany to byl hlubší cit. Když si na tohle vzpomněl, vlily se mu do očí slzy, které jen utvrzovaly, jak moc jí měl rád. Nikdo , kromě něho v práci nechápal, proč je pro tento případ tolik zapálený, je to jasná sebevražda! Nemohl se na ty fotky dívat, nemohl, vždyť ještě nedávno spolu byli v parku. Jako malá se rozeběhla ke kolotoči pro děti a začala se s úsměvem na něm točit. Blbla jako štěně. Úsměv jí na tváři nikdy nechyběl. Možná měla své problémy, ale nikdy by to neudělala, ona ne! Vrtalo mu to hlavou, hlodalo ho to zevnitř. Pořád měl před sebou obrázek, jak stála mezi stromy a vítr si hrál s jejími bílými, poloprůhlednými šaty. Jak hladil její ústa, jak toužil po tom jediném, po polibku.
~
Přemýšlel nad tím, proč zrovna jemu se tohle muselo stát, proč musel zemřít člověk, kterému daroval své srdce? Seděl u stolu, v honosné pracovně svého domu. Hlavu měl položenou na dlaních, nechtěl plakat. Ale nešlo tomu zabránit. Vzpomínky se mu pořád honily hlavou. Opřel se o opěradlo starého křesla. Natáhl si nohy a popíjel whisky. Měl prázdný pohled v očích, ale nejen tam, hlavně měl prázdno v duši. Pomalu začal kroužit skleničkou, nahořklá nazlátlá tekutina se ve skleničce točila, jako by jí pohyboval vodní vír. John se díval na tu tekutinu se zájmem, ale pak zaostřil na černý kufr položený na stole. Položil rychle skleničku, whisky se trochu rozlila. Vstal a došel až ke stolu, díval se na ten černý kufřík. Moc dobře věděl co skrývá. Natáhl ruce a pomalu otevřel kufr. Otevřel se. V něm ležel sešit, který našel u Lilly… Při této myšlence se mu modré oči opět zalily slzami, hořkými a plnými lásky, ztracené lásky.
~
Jedním pomalým pohybem otevřel sešit. Přimhouřil oči a začal číst nahlas…: "Nenávidím ji, zničila mi život… má vše a já vůbec nic.. dokonce ji miluje muž, pro kterého bych dala i život. A ona? Tak ta si ho vůbec nevšímá……" sešit byl plný nadávek, urážek na jistou slečnu .. nikde tam nebylo ani kousek jména, tudíž John vůbec nevěděl, kdo to psal a komu to je adresované. "Tohle nepsala Lilly.. ne tohle není její písmo… " John přemýšlel nahlas. " Tohle písmo je velké a roztáhlé, kdežto moje Lilly měla písmo drobounké a hodně namačkané na sebe … " usilovně přemýšlel, co to všechno znamená, vypadá to sice jako Lillyin deník,ale.. .. jakou to má spojitost. Pachatel ho tam zanechal aby to tak vypadalo…!" S úsměvem na tváři utíkal i se sešitem do laboratoře, aby sejmuli otisky a hlavně porovnali písmo s podezřelými. Druhý den měl John v ruce odpověď … jeho Lilly ze závisti zavraždila kamarádka … její sousedka a bývalá přítelkyně Johnyho. Držel v ruce štos papírů, prsty se zarývaly do toho bílého papíru jako by nic… tak moc chtěl pomstu, ale věděl, že tím se mu Lilly už nevrátí …
~
Mnoho postav, černě oblečených … se ztrácelo v ranní mlze. Začínalo poprchávat a tak se sem tam otevřel nějaký ten černý deštník. Pomalými kroky se přibližovalo šest černě oděných mužů, nesoucí dřevěnou rakev. Za nimi se přibližuje kněz. John sklopil hlavu nechtěl, aby někdo zahlédl tekoucí vodopád slz. Napuchlýma očima sledoval celý obřad … v uších mu hučelo .. Jeho dlouhý,černý plášť byl mokrý, pršelo stále víc a víc… jako by nebe plakalo, že je Lilly mrtvá… jako by ho to také tak bolelo … jako by nebe cítilo to, co momentálně cítí John…… rakev byla již přikryta čerstvou, mokrou hlínou. Pomalu se němí lidé rozcházely do všech světových stran, pouze John zůstal stát na svým místě jako přikovaný, nemohl udělat jediný krok … chtěl si s ní naposledy popovídat… " Lilly, miluji tě! A víš, nikdy na tebe nezapomenu, neboj se vždy ode mne dostaneš svou oblíbenou květinu, tvoji černou růži .. vždycky .. budu k tobě chodit dokud nezemřu .. John opravdu nevěděl, jestli to co říká dodrží .. jednou si najde ženu, bude mít děti a na Lilly určitě zapomene… nechtěl, aby se tohle stalo .. ale osudu neporučíš ..
~
Slunce zapadalo za obzor, ze stromů padaly uschlé listy. Celá zem byla jimi pokryta … zvedal se vítr a listy to odnášelo nekonečně daleko. Po kamenité cestě přicházel starý muž, měl šedivé vlasy a opíral se o hůl. Šel pomalu, šel jistým krokem… zastavil se u starého náhrobku … měl skloněnou hlavu celou cestu, ale nyní ji zvedl … do blankytně modrých očí se vlilo několik slz. Zvedl pravou ruku, ve které svíral černou růži. Políbil květ a položil květinu na náhrobek … "Vidíš, já nezapomenu …" Starý muž si otřel slzy do rukávu, otočil se a stejnou cestou odkud přišel… také pomalu a nenápadně zase odešel.
autor: issabellkaa ( www.issabellkaa.blog.cz )
//<![CDATA[ //]]>

bílé květy lilií

3. prosince 2007 v 20:59 | issabellkaa |  Povídky
Nad lesem se snesla tma. Hvězdy a měsíc ozářily opuštěné místo, na které živá duše má strach vkročit. U země studená mlha, místo přes které nepřelétne ani ptáček, netopýr, či motýl. Strašidelné ticho, pusto, toť prokletím této krajiny. Tato krajina je mrtvá.

~

"Ach jo už je tma. To je otrava.Melanie vsadím se o cokoli, že se budeš bát vkročit na mrtvé místo, kde se vraždilo pro rituály jako na běžícím pásu." Lory se vzrušeně a pobaveně podívala na svojí kamarádku. "Ty si blbá viď? Je to jen pitomá pomluva, vždycky na všechno skočíš!" Otočila se na podpatku a kráčela pryč od své labilní kamarádky, jak si v duchu myslela. Lory seděla na parapetu u okna. Otočila se směrem na les , hleděla na něj se zájmem, myslela jen na to jak tam dneska s Melanií půjdou a prozkoumají to zakázané místo, o kterým se tak mnoho ví, ale zároveň neví nic. Vždyť zakázané ovoce nejvíce chutná…

~

Ruku v ruce kráčejí dvě drobné postavy tmou. Oči mají otevřené dokořán, mají strach, ale ani jedna to na sobě kvůli té druhé nedá znát."Máš strach?"Melanie se otočila na svojí kamarádku. "Ne a ty snad jo?" Lory na sobě nenechala nic znát. "To se ví že ne." Pousmála se a přidala do kroku. "Lory co tu vůbec budeme dělat? Měly jsme zůstat doma, nevzaly jsme ani baterky, takhle se ztratíme!" "Ale houby, ty se ztratíš. A co tu budeme dělat? No já nevím porozhlédneme se tu. Nestává se každý den, abychom byly na tak temným místě ne?" Před dívkami se rozestupoval nádherný kus přírody. Stromy se do sebe tajemně proplétaly, tráva byla jak mech, zelená a nepošlapaná.

~

"Potřebuji čůrat." Lory udělala grimasu."Opravdu je to nutný."Melanie pustila ruku své kamarádky a nechala ji jít do černého lesa vykonat potřebu. Po pár minutách co se nevracela začala mítMelanie opravdu strach že se Lory něco stalo. "Né! Pomóc!Melanie!" Volání o pomoc se po lese rozlétlo jako hejno vran. "Lory! Co se děje? Kde si. Lory!"Melanie byla opravdu vystrašená, nevěděla co má dělat dřív. Jestli najít cestu z tohohle bludiště a najít někde někoho, kdo by jí pomohl, nebo utíkat co jí nohy stačí tam, kam ještě před malou chvilkou odcházela Lory s tím jejím typickým úsměvem na rtech.Vybrala si tu druhou možnost. Doběhla tam kde ji naposled spatřila. Byla to mýtina, kterou obepínaly velké kvádry neznámého druhu kamene. U země se linula ledová mlha, připomínala rozlité mléko.Cítila, jak se jí zrychluje tep.Její zrak ulpěl na přibližujících se postavách, každý z nich měl na sobě černou kápi. Bylo jich rovných dvanáct. Nemohla se pohnout, měla takový strach, že nemohla udělat ani krok. Snažila se křičet, ale její hlasivky nevyloudily ani hlásku.

~

Dvanáct temných postav se rozestoupilo okoloMelanie do kruhu. Bylo zbytečné utíkat, stejně by jim neutekla. "Co chcete? Nechte mne jít, prosím!"Melanie se snažila s nimi konverzovat, ale marně neodpověděly. Byly ještě od ní daleko. Byla uprostřed kruhu, který se neustále zmenšoval. "Co jste udělali s mojí kamarádkou?" Do očí se jí vlily slané, mokré slzy. Spadla na kolena. Ze země se dívala vzhůru na ty tmavé, přibližující se postavy. Měla strach. Nemohla se nadechnout, čím blíže k ní byly tím hůře se nadechovala.Klekla si na čtyři, při čemž jí z pod saténové halenky vyklouzl malý přívěsek.Měla ho po mamince.Než zemřela věnovala ho Melanii, aby jí ochraňoval. Na medailonu byl vyrytý nějaký symbol, připomínal hlavu kozla, ale jen pokud jste měli hodně velkou představivost.Dvanáct temných postav se v mžiku stáhlo o několik kroků. Melanie nechápala co se děje.Jako by se jí bály, ale co je k tomu přimělo?Melanie se zvedla na nohy. Rozhlédla se na ty postavy, pod kápí rozeznala obrysy tváře. Pod kápí se skrývali opravdu lidé, byly to muži, kteří se oddali tomuto kultu."Kde je moje kamarádka?" Melanie zvýšila hlas. "Ona a ty, vy jste byly osudem předurčeny k tomu, že nás a našeho pána zničíte a to my nesmíme dopustit!" "Blbost! Jako proč by jsme vás měly ničit, dělejte si co chcete, mě je to jedno. Hlavně mi ji vraťte!" Nejvyšší a nejzdatnější z mužů se k ní přiblížil, sundal z hlavy kapucu,Odkryla se holá hlava. Neznámí měl na čele vytetován onen znak, který je na medailonu. Sklonil se k Melanii a jemným, vysmívajícím se hlasem jí pošeptal: "Ty dnes nikam nepůjdeš a s kamarádkou se rozluč!" Prudce se otočil k Melanii zády a ostře se zadíval na Lory, kterou přiváděli za ruce dva zahalenci. Melanii se udělala mdlo, když viděla jak ti dva vytáhli z pod kápě obřadní nože a dvakrát do Lory bodli. Ta se jen bezvládně sesula k zemi. Ještě před chvilkou zelenou mýtinu pokropily kapky tmavé krve. Neznámému se objevil na tváři ulehčující úsměv, otočil se zpět na Melanii, která byla ještě vyplašenější než polní myška.Nevěděla kam utéci, a jestli vůbec. Holohlavá gorila natáhla jejím směrem ruku, chtěl ji vzít pod krkem, ale všiml si jejího medailonu. "Tys tu ale neměla být, kde jsi to vzala, ukradla?" Nechápavě se na něj podívala. "Ne! Je to dar od maminky, než zemřela!" Všech dvanáct postav se začalo udiveně rozhlížet jeden na druhého. "Tys tu být neměla jen ona." Zadíval se na ni, Přiložil jí ruku na hrudník, dlaní se dotkl medailonu. Od toho místa se rozzářilo jasné, žluté světlo. Melanii to odhodilo, po dopadu na tvrdou zem se jí zatmělo před očima.

~

Nesmírně jí pálili oči, nemohla je skoro otevřít. Po chvíli se povedlo, oslepilo jí slunce,které jí svítilo do obličeje. Rozhlédla se a nevěřila svým očím… ležela doma ve své posteli. Prudce vstala a podívala se na hrudník. Místo medailonu měla znamení vypálené přímo na kůži."Takže to byla pravda" Melanie začala vzpomínat na minulou noc, na to co vše se v prokletém lese stalo. "Lory!" Vyhrkla ze sebe. Aniž by se převlékla běžela domem k lesu. V polovině cesty jí zastavila babička, u které nyní Melanie žila. "Babičko co je s Lory je doma??" "Ach děvenko, copak ty to nevíš? Ona šla sama do lesa, hajný jí tam chudinku našel" babička sklopila zrak. "Ať jí je země lehká." Pokřižovala se a pokračovala v cestě k rodinnému domku. "To není pravda, to já! Byla jsem s ní slyšíte mne někdo? To já! Já tam byla taky!" nikdo jí ovšem neposlouchal. Melanie se šourala směrem k domu, otočila se směrem k lesu, se slzami v očích ho pozorovala, jak se stromy kymácejí podle větru, jak jí připadá černější než kdy předtím.

~

Šla s plnou náručí natrhaných, bílých květů lilie. Ty měla Lory nejraději. Došla až na mýtinu kde se všechno stalo, znala cestu, ani nevěděla odkud. Nikdo tam nebyl. Paprsky slunce tajemně ozařovaly místo, kde viděla Lory naposledy, jak bezvládně padá k zemi, jak jí zaplavuje její vlastní krev. Melanii stékaly slzy, rozhlédla se, vyskočila a všechny květy vyhodila nad sebe do vzduchu. Mrtvou mýtinu zaplavily stovky býlích květů. "Pro tebe má kamarádko…"
autor: issabellkaa ( www.issabellkaa.blog.cz )