Listopad 2007

někteří lidé jsou tak ubozí...

30. listopadu 2007 v 12:45 | Aredhel |  mé myšlenky
30.11.2007
sedím ve škole a přemýšlím o tom jací jsou lidé neuvěřitelně ubozí. Že je to baví pořád někoho urážet, posmívat se, vždy't je to hnusné někteří lidé se chovají neuvěřitelně........ když tak poslouchám jenom teď za několik vteřin stačil jeden spolužák co sedí za mnou řící 4 sprostá slova, je to nechutné......... Píšu o tom jelikož se do mě již od začátku roku všichni kluci ze třídy naváží, nevšímala jsem si jich až do dneška.. dnes mne neuvěřitelně vytočili.... jen mne urážejí, nadávají mi, a bůh ví co ještě.... už toho mám plné zuby pořád poslouchat urážky na mojí osobu, mám chuť je zmlátit, aby věděli ke komu se tak chovaj........ Ale kašlu na ně jsou hloupý a hloupý lidi nikdo nezmění... boužel.... tak proč si kvůli nim ničit klouby......... mějte se, ahoj Aredhel a pamatujte nedělejte ostatním to co sami nemáte rádi

Z přítele nepřítel a z nepřítele přítel

24. listopadu 2007 v 23:07 | Aredhel |  mé myšlenky
Z přítele nepřítel a z nepřítele přítel
Začalo to na přelomu Května a Června 2007. Zrovna jsem prožívala jedno ze špatných období, co si připadám sama a k ničemu. Každý den ve škole byl stejný. Když jsem vešla do třídy, sedla jsem si do lavice s knížkou a snažila se býti neviditelná
Moje tehdy nejlepší kamarádka X místo aby se zajímala o to co se se mnou děje, chodila raději za tehdy nejlepšími kamarádkami Y a Z. Všude chodila jen s nimi a mě si nevšímala, byla vysmátá bez starostí, tak jí to nejspíše bylo jedno.
Po pár týdnech, cojiž byly prázdniny, které jsme si plánovali, že je rožijeme spolu, mi najednou začala psát. Proč jsem se s ní pčestala bavit. Proč jsem jí odkopla a podobně. Byly jsme na ostří nože. Na konci prázdnin (kreté jsem mimochodem strávila sama doma bez jediné kamarádky) jsme se nejak smířily, již jsem to přátelství nebrala tak silné jako bylo, ale byly jsme opět dobré kamarádky.
A heleďme, neuběhl ani měsíc od začátku školy a je tu ta situace znova. Opět jsem měla špatné dny (mám je do teď jelikož můj přítel je daleko ode mne a ta dálka mne ničí, ale o tom jindy:-p) a ona?... opět byla jen s Y a Z. několika leté kamarádství Y a Z je jaksi blízko konce.. teda tak to vidím já. Y si již tak moc nevšímá Z, je raději s X a dělají ,,blbosti". problém je v tom, že X si umí každého omotat kolem prstu a Y naopaj sebou nechá lehko manipulovat. A opět mi X napsala, že ji pomlouvám, nadávám, že jsem jí já odkopla atd.... v jedné zprávě mne stačila otitulovat nekolika ne zrovna hezkými jmény a pak kdo komu nadává. Přesto, že ona je ta která mě odkopla, ta která mi nadává aj mne možná pomlouvá, ta které jsem vždy pomohla a ona mne posledních pět mesíců nechala se plácat sama v problémech a nepomáhá mi, naopak vše svádí na mne. Je mi upřímě líto jak se ke mne chová. Zvykla jsem si že mne ignoruje, ale přesto když si vzpomenu co jsme spolu prožily, že jsme si slibovali, že vzdy budeme kamarádkami, že nás nic nerozdělí. Já toto chtěla dodržet, ale ona nejspíše ne. X, jestli toto čteš, tak chci, aby jsi věděla, že mne to mrzí to jak jsi se ke mne zachovala, mrzí mne to, že svádíš na mne všechnu vinu, přitom jsem to já kdo zůstal sám bez přátel. Je mi to líto, ale uvědomila jsem si, že bych tě již za kamarádku nechtěla, protože vím jak krutá dokážeš býtí.
Existuje přísloví, ve kterém se píše, že z přítele se stává nepřítel a z nepřítele přítel... těd co jsem napsala bylo to jak se z přítele stal nepřítel a proto je čas na něco optimistického a to jak se z nepřítele stal přítel...
Holka kterou jsem dříve nemohla vystát, vyloženě mi pila krev to samé ona nemohla vystát mě.. prostě sme se nesnášeli... jen si nadávali křičeli na sebe přes celou ulici (bydleli jsme naproti sobě)....... tak to je Merenwen.......... před nedávnem se ukázalo, že jsem se v ní velice mílila,,, poznala jsem že je to velice dobrý člověk, že je to člověk kterému můžu opravdu věřit a můžu mu říci vše aniž by něco roznesl...... Možná je to zásluhou toho, že obě dvě máme přítele velice daleko od domova, to nás nejspíše zblížilo.. Ona má přítele v německu a já ve Znojmě...... dálka nás obě dvě ničí, ale láska k nim... a naše kamarádství más drží.... jen chci říci že ona je prostě člověk kterému si můžu vylít srdíčko a pochopí mne protože prožívá to samé...... Takže potvrzuji přísloví, z úhlavního nepřítele se stala moje nejlepší kamarádka která mi velice pomáhá vydržet tu nehoráznou dálku.......
Merenwen Děkuji ti za vše, za to jak jsi mi pomohla, za to že mi rozumíš. za to že jsi .. děkuji za vše nebýt tebe tak nwm nwm.. jsi jediný opravdový přítel kterého mám a kterého si opravdu vážím a doufám že ještě velmi dlouho kamarádkami budeme... DĚKUJI TI MERENWEN...
AREDHEL.

my Big love, who live far from me

24. listopadu 2007 v 22:55 | merenwen |  Zpovědnice
O prázdninách v roce 2007 jsme jeli do Egypta jako každým rokem. Potápíme se a chtěli jsme zůstat věrní jedné paní u které jsme si dělali kurz.
Loni jsem nejela a tak jsem se letos strašně moc těšila na potápění, vlastně tam kvůli ničemu jinému nejezdíme.
Asi tak 1. tři dny byly jako obvykle slunné a krásné. Užívala jsem si potápění a vše co Egypt nabízel.
Jednou na večeři se objevil krásný černovlasý a modrooký kluk. Vipadal, že mu je tak okolo 18. Byl střední až vyšší postavy krásně osvalený. Tak jak kluci podle mého mají být. Prostě akorát.
Najednou jsem před sebou viděla svůj idol mužské krásy. Tehdy jsem si řekla ,, krásných kluků bejvá" a pokračovala jsem ve stravování. Na snídani jsme chodili moc brzo, takže jsem ho nepotkala na oběd jsme nechodili. Když byl oběd tak jsme byli na lodi,¨ která nás vezla na místo potápění. Na večeři jsem se nemohla dočkat. A povedlo se to byl tam zase. Takhle to pokračovalo pár dní
S moji sestrou jsme se po večeři pokaždé odebrali k jednomu z barů a hráli karty. Jeden večer se tam ten hoch objevil také. Jen jsem ,,slintala". Seděl tam sám a evidentně se nudil. Mě ho bylo tak líto. Když sestra zjistila kam furt koukám, tak se jen zasmála. Po chvilce jsem se jí zeptala jestli by ji vadilo, kdyby s námi šel hrát taky. Ona mi řekla, že jí je to jedno. Pak jsem sní řešila jestli myslí,
že je čech. Bohužel. Přišla jeho matka a já jsem uslyšela němčinu. Ve mně hrklo a krve by se nikdo nedořezal. Všechny mé naděje byly ztraceny. Už jsem ho nemohla okouzlit svoji inteligencí nebo vyprávění ani ničím co je pro lidi v jejich mateřském jazyce samozřejmé.Ale nemohla jsem si pomoct. Stále jsem koukala jeho směrem. Najednou se oba postavili a já se lekla, že chtějí odejít,
ale po chvíli se ten kluk vrátil, ale bez maminky. To byla moje příležitost. S pomocí sestry jsem dala dohromady primitivní větu v angličtině a šla na věc ,,Hello, do you want play cards with us?" Pohlédl na mě tím svým nejistým a nervózním pohledem, který je tak roztomilý a stále se mi zobrazuje. Bylo zřejmé, že mi nerozuměl. Koukal na mě pohledem, který vše říkal. Lekla jsem se, že neumí anglicky, ale chyba byla ve mně. Já jsem to na něj v nervozitě vychrlila takovou rychlostí, že mi nemohl rozumět.,, Can you speak english?" ,, hmm, yes". Poté následovala otázka, která byla stejná ,, do you want play cards with me and my sister?" ,, yes" Byla jsem šťastna. Přisedl si k nám. Má sestra zjistila, že se jmenuje Phillip (Filip). Je z Německa a je mu 15. Já jsem mlčela. Tehdy jsem uměla sotva říct jak se máš natož něco víc. 1. den-večer šla sestra s námi. Ona si s ním povídala a já ho jen obdivovala jak umí anglicky, jak je krásný a bůh ví co ještě. Další dny jsme se procházeli sami. Zprvu to bylo velice nervózní. Ani jeden jsme nevěděli co říkat a ani jeden jsme neuměli moc dobře anglicky. Já Německy umím jen pár slov a tak taky nepřišla v úvahu. Jeden večer byl velice zvláštní. Začal se ke mně tisknout a já dostala strach. Z předešlých vztahů mám velice šatné zkušenosti a bála jsem se co bude dál. Jestli není jako ti ostatní jestli mu jde jen o sex. Nebo tzv. Prázdninová láska. Zavedla jsem na to téma. Ptala jsem se ho jestli by chtěl vztah, který by byl jen na 4 dny fyzického kontaktu. On mi řekl, že jo.
Nevěděla jsem co si o tom mám myslet. Asi tak po hodině. Jsem si to ujasnila a řekla jsem si, že to můžu zkusit. Procházeli jsme se po pláži za svitu měsíce. Zastavili jsme se a já se ho zeptala. Jestli mě považuje za svoji dívku. Chvíli přemýšlel a já se bála co přijde. On řekl, že jo. Asi to bylo dětinské, ale já jsem nevěděla jak jinak. Přeci jen mi mohlo něco uniknout. V angličtině nejsem žádný borec. Chytla jsem ho za ruku a pak následovali 4 krásné večery, kdy jsme se líbali, mazlili a dělali vše co je příjemné ve vztahu. Úplně jsem mu propadla a bála jsem se co přijde až já budu muset odletět. On odlítal o pár dní později. V den odletu jsem byla velice smutná. Myslím, že se mi nikdo nemůže ani divit. Okamžitě co jsem mohla jsem šla za ním a strávila jsem sním poslední hodiny pobytu v Egyptě. Nejhorší bylo, že jsem si na něho za těch pár dní tak zvykla,že jsem nemohla ho opustit. Kdyby to šlo odjela bych s ním do Německa. Jako každý večer jsme s procházeli po pláži, Šli jsem se podívat na klec s op ičkami a na sprite do baru. Pak jsme si šli sednout co nejdál od lidí do takových slaměných tee-pee. Chvíli jsme se mazlili, ale já už to nemohla vydržet a řekla jsem mu co mě nejvíc tíží. Že dnes odlítám, že ho nechci opustit, že ho miluji. On věděl už dávno kdy odlítám, ale nikdy jsme to víc neřešili. Teď přišel den odletu a já jsem byla s nervy v pr…. On mě objal a já se rozbrečela. On mě jen držel a říkal, že to bude dobrý. Už dřív jsme spřádali plány jak se uvidím a tak podobně, ale mě bylo hned jasné, že to asi nevyjde, ale jsem optimista a tak doufám. To nejhorší mělo teprve přijít. Bylo tu úplně poslední loučení. Tehdy na mě úplně dopadla ta strašná věc, že už ho nikdy nemusím uvidět. Možná i na něho. Neovladatelně jsem se rozplakala. Jinak to nešlo. Objímali jsme se. Bylo mi jedno, že stojíme před restaurací kde na nás každý kouká, tehdy mi bylo všechno jedno. Měla jsem oči pro jen pro něho. Jeli jsem autobusem z hotelu a já jsem byla myšlenkami u Phillipa a co teď asi dělá a tak. Chvilkami jsem brečela, ale ještě to šlo. Přijeli jsem na letiště. Letadlo mělo jako vždy zpoždení. Všichni nadávali, že mohli ještě spát. Místo toho
aby čekali na letišti já jsem byla smutná z toho, že jsem ještě mohla být s Phillipem místo abych čekala na letadlo, kterým ani odletět nechci. Přišel čas a já jsem seděla v letadle. Rolovali jsem. Tehdy jsem se rozbrečela a nic mě nemohlo zadržet. Začlo mi téct z nosu a já jsem němala kapesník.
Táta ho měl, ale musela jsem vymyslet důvod proč potřebuji smrkat. Naštěstí jsem měla dříve potíže s ušima při potápění a atak jsem to svedla na to, že to mám od nich, že se mi to uvolnilo z dutin. Vzhledem k tlaku v letadle při vzlítávání…
Dnes je už konec listopadu a stále jsem s ním v kontaktu. Miluji ho a milovat ho budu stále. Je pro mě ten nejdůležitější člověk, kterého znám. Nemůžu na něho přestat myslet a rve mi to srdce, když někdo má rasistické názory na Němce (lépe řečeno když mi někdo řekne,, ty chodíš s tím fašistou"?) a nedají jim/mu ani šanci. Já je osobně taky nemám ráda, ale jednomu jsem dala šanci aby ukázal jaký je a nelituji toho. Leckdo řekne to je ta dětská láska, ale já si to nemyslím. Myslím, že je to opravdová láska. Kdykoliv jedeme autem a vypadá to jako cesta k letišti. Tak se rozbrečím nemohu to vydržet a když se nerozbrečím je mi tak špatně, že bych mohla psát cokoliv co se týká špatné nálady až vražedné. Měl sem přijet na Vánoční prázdniny, ale nevyšlo to. Můj táta není pro ten vztah a máma si prý chce odpočinout. Jeho rodiče nemají na hotel. Mám zkažené celé Vánoce a ještě dlouho po tom.
Chtěla bych poděkovat Aredhel za to co pro mě dělá a za to, že si s ní tak rozumím. Moc mi pomáhá ve chvílích kdy by mi pomohl jen můj přítel.
Děkuji ti Aredhel jsi pro mě hodně důležitý človíček na světě. ,,Opravdového přítele poznáš jen tehdy když ostatní odcházejí, ale on přichází""
tohle o tobě můžu říct a nemusím se bát, že bych lhala - ty jsi ten jeden.
MERENWEN

why?

18. listopadu 2007 v 20:23 | issabellkaa |  Povídky
"Proč?" Ptala se sama sebe, přistoupila blíže k okraji střechy.Vystoupala až nejvýše, na ochrannou zídku, má zabraňovat tomu, aby někdo přepadl. Upažila ruce, vítr s ní malinko lomcoval.Připadala si lehká jako pírko, chtěla letět.Alespoň na chvilinku letět jako pták, být jako on, volná a pak už nebýt. Sklopila hlavu, černé dlouhé vlasy jí lechtaly do obličeje. Prudce se podívala nahoru, na oblohu, na které byl vidět nádherný měsíc. Dnes mu byla blíže než kdy jindy. Snažila se na něj dosáhnout. Svit měsíce odhalil její nádhernou bílou, sametovou tvář.Černě podmalovanýma očima ho sledovala, ptala se ho v duchu, proč právě ona. Proč ji nikdo na světě nepověděl, mám tě rád. Proč jí nikdo neobjal? Proč jí nikdo doma neřekne ani ahoj? Proč se jí všichni bojí, stydí se za ní? Vždyť černá není hřích! Záliba ve smrti není ojedinělá! Tak proč? Každý se o něco zajímá, ale ona byla vyjímečná! Znala odpovědi dříve, než byly vyřčeny, věděla co si jiní o ní myslí, aniž-by jí to řekli. Viděla věci, které nikdo nevidí. Věděla předem kdo, kde a jak zemře. Sama se s tím nemohla vyrovnat a okolí ji v tom moc nepomáhalo. Byli na ní zlí, krutí! "Já chci volnost, chci svobodu, chci lásku! Copak toho chci mnoho? Chci pouze to co mají jiní !" Volala do noci, její volání, prosby o pomoc se rozplynuly do ticha spícího města. Schoulila se do klubíčka, čekala asi hodinku, jestli jí někdo bude hledat, jestli si všimnou, že není tam, kde má nyní být.Nikdo si nevšiml, že jako maturant chybí na plese. Opět se postavila na zídku, výška už jí tolik neděsila, zvykla si. Dívala se dolu, vítr si pohrával s jejími vlasy, s jejími šaty, které měly původně okouzlit návštěvníky plesu. Tmavě modré korzetové šaty ze sametu byly pro vítr jak hračička. Vítr si s nimi hrál, nenechal je na chvíli v klidu. Malinko se nakláněla dopředu a pak dozadu. Nikdo z posledních nočních návštěvníků ulice si ji nevšiml. Skočila dolů, plachtila jako pták, viděla přibližující se zem. Před očima se jí objevily trhané obrázky toho, jak se k ní společnost, rodina odvracela. Ve vzduchu se otočila, dívala se na měsíc, jak se jí čím dál více vzdaluje. Na tváři se jí objevil úsměv. Úsměv, který se objevil po několika letech. Natáhla ruku směrem k měsíci… "Sbohem!"
autor: issabellkaa

Zakázaná láska

18. listopadu 2007 v 20:21 | issabellkaa |  Povídky
Zakázaná láska

Chodil okolo jejího domu každý den, jen jednou si s ní směl promluvit, jen jednou. Nesměl nikomu říct, nesměl se nikde proříci, že ji miluje. Byla by to smrt jak pro něj tak pro ni, hlavně pro ni. Byl opřený o mohutný sloup porostlý břečťanem. Skoro ho ani nebylo vidět. Jeho zelená uniforma se v břečťanu ztrácela. Domovní dveře se otevřely a z nich vyšla ona. Byla nádherná, okouzlující. Pomalu sešla dva schůdky, narovnala se, sluneční paprsek odkryl její tajemnou krásu. Stala před ním, díval se na ni jak tam stojí. Měla nádhernou tvář, její načerveno nabarvené rty se pomalu rozevřely. Rozhlížela se jestli ho neuvidí, alespoň na malinkou chvilku.Nechtěl vyjít ze svého úkrytu, ještě na malinkou chvilku ji chtěl pozorovat, její vlasy pevně a hladce stočené do drdolu, na nich nakřivo nasazený červeno - bílý klobouček. Stejnou barvu měl i kostýmek obepínající její štíhlé tělo. Stála tam nervózně, pořád si přendávala malou kabelku z pod jedné ruky, pod druhou. Nechtěl ji už dál trápit. Narovnal se a přendal si dlouhou pušku z jednoho ramene na druhé. Narovnal se, že bude pochodovat ulicí jako by nic, bohužel mu to nešlo, na to ji moc miloval. Otočil se na ni, dívala se na něj, měla oči plné slz, které patřily jen jemu. Zvedla pravou ruku a třemi prsty se dotkla rudých rtů, které se nyní velice chvěly od pláče.Zvedla zrak na něj. Dívala se upřeně do jeho očí, pomyslný a nenápadný polibek byl jen a jen pro něj.Byly si tak blízko, a přece byly od sebe tak daleko.Tato scéna trvala jen chvilku, ale stačila probudit onen cit, který k sobě tito mladí lidé cítí. Se slzami v očích se otočila a odcházela ulicí směrem od něj. Sedl si na zídku, která byla vedle něj. Měl malonko roztažené nohy o které si opřel ruce a na ně složil hlavu, na které měl ještě pořád nasazenou helmu. "Jak ses mohl zamilovat?? Ty! Jsi přece voják, sloužíš Říši! Sloužíš vládci, tak jak jsi se mohl zamilovat do židovské dívky?!" Věděl jako jediný její malé tajemství. Důvěřovala mu. A tak se mu svěřila s tím že si nechala udělat doklady načerno, aby nikdo nezjistil, že je židovka. Takže to věděla jen ona a on.

~

Byl zrovna na obchůzce, když si jí všiml. Místo toho aby šla jako obvykle rovnou domů, zahnula za roh jejího domu, nikdo tamtudy nechodil, bylo to jedno z mála míst, které bylo netknuté lidskou nohou. Přidal do kroku, aby ji dohonil. Zahnul za roh a viděl ji tam jak tam stojí a čeká jenom na něj. Odhodil pušku a sundal si v chůzi helmu, která odkryla špinavo - blond ježečka. Přitáhl si jí k sobě a políbil. Odtáhl se. "Ne, nesmíme někdo by nás mohl vidět a moc dobře víš jak by to s námi skončilo. Je mi jedno co bude semnou, ale nikdy bych nepřežil, že by se něco mohlo stát tobě."Sehnul se pro helmu a pistoli, kterou si přehodil pře rameno a otočil se že odejde.Položila mu ruku na rameno a zezadu se k němu přivinula. Jemnými slovy mu pošeptala do ucha ať se staví nenápadně večer. Pousmál se a beze slova odešel.

~

Třikrát jemně zaklepal, tak jak si to domluvily.Otevřela mu. Rozhlédl se jestli někoho neuvidí a vešel."Víš o tom že si kopem hrob?" Podíval se na ní a čekal jak odpoví. Místo odpovědi se dočkal polibku. Sedli si na postel. Tentokrát neměla sepnuté vlasy, nýbrž je měla volně dané. Husté vlasy jako uhel, plné malých vln se jí motaly do obličeje.Stalo se to po čem toužily už od první chvíle co se viděly. Byla to vášnivá chvíle plná lásky.

~

Leželi vedle sebe. Hladil ji po dlouhých vlasech. Ležela mu na hrudi byla šťastná. Náhle je ale ze snů probralo přijíždějící auto, skřípání brzd.V tu ránu byly oba na nohou, věděly kdo to je, věděli proč tu jsou.Peter si stihl vzít akorát boty, kalhoty a košili, kterou nestačil ani zapnout.Byla ještě tma, Peter se podíval z okna , musel ale odklopit deku, která ztemňovala byt.Dole viděl zastavující černé auto. "Reichssicherheitshauptamt der - SS." Vyšlo z jeho úst nádhernou němčinou. Marie se na něho s pláčem podívala. Peter se rozeběhl vzal ji za ruku došli až k oknu, které vedlo na dvorek.Otevřel okno a pomohl Marii ven. Oba seskočily do bláta, bylo pod mrakem a schylovalo se k bouři.Drželi se za ruce a běžely směrem k lesům a SS za nimi. "Stehen!" Volali za nimi. Utíkaly co jim nohy stačily. "Když doběhneme dost daleko do lesa, najdeme partyzány a ti nám pomohou.Musíš vydržet!" Začalo pršet. Terén byl kluzký kor pro Marii, která běžela bosa. Slyšely ze sebou střelbu. Kulky jim létaly kolem hlav.Ani jedna nenašla naštěstí určený cíl. Byla tma a neviděly na cestu, bořily se do bahna. Vojáci SS se stále více přibližovali."Teď doprava! A pořád rovně. Dělej musíš tam doběhnout já je tu zatím zdržím.Nesmí se ti nic stát.Utíkej!" Zavolal a naposledy jí políbil. Marie utíkala, už nemohla běžely až příliš dlouho. Skoro za každým krokem upadla.Byla promočená, neviděla na cestu. "Ani hnout a ruce vzhůru!" Marie se prudce zastavila. "Kdo jsi?" Zeptal se ji jeden z mužů. "Já,Já potřebuji pomoci.. nejste němci?!" Muži se na sebe pobaveně podívaly. "Ne nejsme!Ale co ty tady děláš?" Marie se sesula k zemi. "Já utíkám a Peter taky, mi jsme se do sebe zamilovali, ale já jsem židovka a on Německý voják.Chtějí nás zabít, prosím vás pomozte mi.On je tam." Marie ukázala směrem, kterým sem přišla." Tak fajn ty, ty a ty vezměte samopal a za mnou!" Nakázal velitel a běželi směrem za Peterem. Byla slyšet střelba, která se rozléhala po celém lese. Pomalu začínalo svítat. Vojáci připravily Marii nocleh a uložily jí ke spánku. Nemohla usnout neměla o něm žádné zprávy.Šla se tedy projít na čerství vzduch, viděla je v dálce přicházet. Rozběhla se za ním, padly si do náruče. "Už je to za námi. Už budeme jenom spolu!" Marie se na něj podívala, připadala si s ním tak v bezpečí. Objal ji, skoro se mu v náručí ztratila." Nikdo nás už nerozdělí!"
autor: issabellkaa
www.issabellkaa.blog.cz

Poslední polibek

18. listopadu 2007 v 20:19 Povídky
Poslední polibek


Seděl vedle ní, dýchal vůni jejího parfému. Pozoroval jak leží oblečená v plesových šatech na posteli. Hladil ji po mokrých tvářích od slz, po jemných vlasech, které ještě nedávno svíral v ruce , po rtech, které směl líbat. Tak moc toužil po polibku. Tak moc toužil po tom, aby ho mohla vidět. Nesměl, nesměl se jí ukázat, nešlo to.Vzlykala a jemu to trhalo srdce. Věděl že tento ples měl být jejich, bohužel tomu nebylo dopřáno.

~

Rebeka se zvedla z postele, musela už jít. Ještě naposledy se šla podívat do zrcadla. Dlouhá drobná postava se postavila před zrcadlo. Její černo-fialové šaty se při pohybu kývaly jako zvoneček. Vzala do ruky kartáč na vlasy a začala si je pomalými tahy česat.Sedla si do křesílka před vyřezávaný toaletní stoleček.Chtělo se jí zase začít brečet. "Ne, nesmíš plakat, Daniel by tohle nechtěl!"Zadívala se do zrcadla, všimla si vsunuté fotografie za rám zrcadla. Byla na ní ona a Daniel. Tmavovlasý kluk s čertovským výrazem a s úsměvem od ucha k uchu, objímající tenkrát ještě šťastnou Rebeku. Držela fotografii před sebou, dívala se na ni a vzpomínala, že to bylo naposledy co se ještě smála, co byla šťastná, co tu s ní ještě byl Daniel. Upustila fotografii, lekla se klaksonu, který se ozval před jejím domem. "To bude táta." Zvedla ze země fotografii políbila ji a vsunula ji zpět za rám. " Neboj za 10 minut jsem u tebe." Vzala malinkou kabelku a pověsila si ji za rameno. Když procházela kolem psacího stolu, opatrně s něho vzala rudou růži.

~

Nastoupila do otcova auta. "Tak zlatíčko kam to bude?" Zeptal se jí mile otec. Rebeka se na něj podívala s bolestným výrazem ve tváři. Nemohla mluvit nešlo to. Otec hned pochopil. " Zlatíčko neboj za 10 minut tam budeme." A opravdu za necelých 10minut auto zastavilo před hřbitovem. " Tatí to je dobrý, já na ples dojdu neměj strach, tady se to asi protáhne, jeď domů. Přijdu jak jsme si domluvily jo?" Rebeka se otočila na podpatku a zamířila k velké vstupní bráně, která byla osvětlena pouze jednou pouliční lampou. "Tak jo, a měj se hezky." Věděl, že se jeho milovaná holčička dnes rozhodně bavit nebude. Sklopil hlavu a odjel zpět domů.

~

Stála sama, opuštěná, před místem, které od jisté doby nenáviděla! Připadala si jako malá rozklepaná holčička, která každou chvilku zavolá maminku o pomoc.Rozhlédla se jestli ji nikdo nevidí, dnes by byla ráda jenom s Danielem. Pomalými kroky vešla na to temné,chladné místo. Šla pořád dál a dál dokud se nezastavila u jednoho menšího, mramorového hrobu. Klekla si před něj, zadívala se na písmena a číslice na něm vyryté. Se slzami v očích pomalinku začala číst. "Daniel Pole - narozen: 4.8. 1985 - zemřel: 10.8. 2002." Když dočetla měla už celé rozmazané oči. Praštila pěstí o hrob. "Bože Daniely ty jsi tu teď měl být semnou! Sakra bylo ti pouhých 17 let! Ty jsi ještě neměl odejít!Proč jsi mě tu nechal?Proč jsi doprčic běžel zamnou? Proč? Proč tam muselo jet to blbý auto?!" V pláči se zhroutila vedle Danielova hrobu, ležela tam dívala se na hvězdy, cítila ho vedle sebe, cítila že je tam s ní!

~

Seděl na vlastním hrobě, díval se na ni jak tam malátně leží a dívá se na hvězdy. Věděl že tohle je jen a jen jejich chvilka. Rebeka si sedla a zadívala se na něj jako by ho viděla. "Já, já vím že tu jsi Danieli.Ty jsi pořád semnou cítím tě tu." Danielovy se objevily u očí slzy. Seděl, měl pokrčené nohy a na nich opřenou hlavu a plakal, bolest uvnitř něho byla obrovská a ta mu dopomohla. Viděla ho jak tam sedí, jak pláče, byla zmatená. "To není možný", objevil se jí na tváři úsměv. "Danieli." Řekla tak tiše, že se slovo v tichu rozplynulo. Seděl tam, plakal, miluje jí, a milovat vždy bude. Dotkla se ho, pohladila ho po vlasech. Lekl se, otočil se na ni. Ještě pořád seděl na ledovém mramoru, jen zvedl hlavu a nechápavě se na ni podíval. Klečela těsně naproti němu, měla úsměv na tváři. Zvedla ruku a pohladila ho po tváři. "Ale jak?" Nechápal. "Jak je to možný? Já, já jsem mrtvý!" Zadíval se na Rebeku. Dívaly si z očí do očí. Daniel vše pochopil. Tohle byla poslední šance, poslední šance se rozloučit. "Reb!" Zvedl ruku přitáhl si její hlavu ke své a dal jí ten nejkrásnější, nejžhavější, nejdelší polibek. Rebeka mu ho oplatila. Stáli proti sobě, vyděšení z toho co se bude dít, věděli že tohle není na věky. "Miluji tě!" Řekla z plných plic. "Reb, pamatuj si, že budu vždycky s tebou jasný? Miluji tě!". Naposledy ji políbil. Poodstoupil o krůček. Zvedl pravou ruku dlaní k Rebece. Ta udělala totéž. Jakmile se dotkly, začal od toho místa mizet. Stékaly jí slzy, rozplýval se jí, ale co rozpoznala byly pohyby jeho rtů říkaly Miluji tě. Jen tiše odpověděla: "Já tebe taky!" Rukou se stále dotýkal té její. Zvedl druhou a poslal ji pomyslnou pusu, zmizel. Rebeka tam stála s nataženou rukou, pálily jí oči od slz. "Slibuji, že na tebe nikdy nezapomenu." Stál tam a viděl, že se stále dotýkají. Sklopil hlavu. "Slibuji že budu pořád s tebou!"
autor: issabellkaa

Pro nás dva

18. listopadu 2007 v 20:17 | issabellkaa |  Povídky
Pro nás dva


Utíkala tak rychle jak jen dovedla, utíkala pořád dál a dál, nohy se jí komíhaly neskutečně rychle. Za dívčí postavou se linula cestička uschlých květin. Všeho čeho se Angee dotkla to uschlo, zvadlo nebo zemřelo. Ne hned, ale po krátké době ano. Angee ve dne na pohled obyčejná holka, ale v nitru byla pořád to v co se promění každou noc.

~

Angee byla už unavená, ale věděla, že už jí dělí od odpočinku kousíček. Utíkala lesem, moc dobře si uvědomovala, že ta zeleň co je před ní se za ní promění ve zvadlou spleť dříve nádherných květin. Po chvíli se před ní objevila menší polorozpadlá zídka s malými rezavými vrátky. Nadechla se a opatrně stiskla kliku, vrátka se s vrzáním otevřely, Angee mohla vstoupit. Celičký den bude opět trávit zde, na starém opuštěném hřbitově. Je to jediné místo kde nemůže napáchat žádnou škodu zvířátka sem nechodí ani lidé, takže nezemřou, květiny zde nerostou, takže nezvadnou a trávník už uschlý je takže její příčinou nic nezemře. Angee se na tváři objevil usměv. Rozhlédla se po známé krajině, sedla si na jeden z mnoha hrobů. Zavřela pomalinku oči a zaposlouchala se do toho ticha, které jí obklopovalo. Pomalu se oddávala snění o tom jaké by to bylo, kdyby se mohla alespoň na malinkou chvilku obejmout se Zakem, anižby by se mu cokoli stalo. Angee otevřela oči, zapadající slunce ozářilo slzy stékající po tvářích až k bradě, kde se oddělily a volným pádem skáply až na ledový mramor.

~

Stmívalo se. Angee s očima plnýma hrůzy se vzpamatovala a rychle seskočila z náhrobku. Musí se dostat domů, dokud nebude tma, musí usnout… dokud bude ještě čas!Po několika minutách se opravdu dostala domu, zabouchla za sebou dveře, ztrhla ze sebe oblečení a lehla si do postele…za malinkatou chviličku opravdu usnula.

~

Angee!Angee! Ahoj! Slyšíš mě?? Volal mávající kluk z protější ulice.Angee se prudce otočila, aby viděla kdo na ni volá, byl to on…Zak. "Bože,kéž by jsi věděl jak moc tě miluji, ale ani dotknout se tě nemohu" sklopila zrak, přitiskla si k tělu učebnice a bez dalšího ohlédnutí se otočila a pokračovala v cestě do školy. Slzy se jí už zase hnaly do očí." Ty blbko hloupá, ty nesmíš milovat jasný??" Teď už ale plakala hodně a tak se rozhodla, že dnes do školy nepůjde, zahnula u nejbližší křižovatky přesně na opačnou stranu, než byla škola, pokračovala dál až došla k velkému zchátralému domu. Bydlela tam žena, která ví o smrti a o tom co se s ní děje velmi moc.Uplakané oči se zabodly do ženy, která ji šla přivítat ke dveřím. Ani se nepřezula, vlítla do haly a začala křičet na tu ženu:"Proč? Proč ksakru já? Jak se toho mám zbavit… přece to nějak jít musí!!Nemohu si přivonět ke květině,aniž by nezvadla, Nemohu se dotknout lidské tváře, aniž by nezemřela to není fér!!Angee byla naštvaná po celou dobu co s ženou mluvila křečovitě zatínala pěst dokud se jí do dlaně nevryly nehty … jen tak se mohla uklidnit. "Což o to, zbavit se toho můžeš, ale něco tě to bude stát…musíš strávit noc s tím koho doopravdy miluješ, a on miluje tebe". "Ale… to znamená, že … ne! v žádném případě to není jiná cesta?? Almo… řekni mi, že je i jiná cesta prosím!!" Sotva dořekla sesula se na kolena a propadla v nekonečný pláč. Alma se k ni shýbla a objala ji jak nejpevněji mohla… věděla, že jí to pomůže, protože je to jediná lidská osoba, se kterou se mohla obejmout, aniž by to mělo zlé následky.

~

Copak s ní je? Tohle vrtaloZakovi hlavou už několik dní.Pročpak mě nepozdraví, aniž by se jí nevlily do očí slzy? Připomíná mi vílu, jak je nádherná,nedotknutelná, tajemná.Kdyby tak věděla jak moc ji miluji…Zak si je jist, že ji něco trápí, ale nevěděl co, chtěl to zjistit za každou cenu, položil by za ní i život.Myslel na ní čím dál častěji, trápil se kvůli tomu , ale neměl odvahu se k ní moc přiblížit, protože pokaždé, když se viděli, byly spolu sami, tak někam utekla.Zak byl zmatený nevěděl jak si poradit.Bylo toho na něj až příliš… nenáviděl se za to, že k ní jen tak nepřiskočí a nepohladí já po jemných vlasech, nedá jí pusu, jakou ji chce dát už hodně dlouho.

~

Všechno to začalo, po tom co jsem to udělala, když jsem se zabila, vrátilo mě to zpět s tímhle prokletým darem.Angee přemýšlela nad tím co se to s ní děje. Stála uprostřed svého pokoje, ruce měla zkřížené na prsou, slzy se jí opět hrnuly do očí, které měla pevně zavřené.Tma se vyhoupla přes obzor.Angee byla připravená musí přinést oběť, aby měla na týden pokoj. Zatla zuby, v mžiku ležela schoulená na zemi do klubíčka.U podlahy se objevila slabá mlha, když se trochu protrhla bylo vidětAngee, jak tam leží je skoro nahá, protože černá křídla co se jí objevila na zádech roztrhala šaty.

~

Pomalinku se snažila vstát,bolely jí záda tak nesmírně, že ji to srazilo zpět na ledovou zem. Druhý pokus byl již úspěšný.Angee si vzala s psacího stolu nůžky a přestřihla si tričko, aby si ho mohly vysvléci.Jelikož jako temný anděl, nebo - li posel smrti necítila jak chlad, tak i teplo, přes prsa si převázala horní díl plavek a vyrazila do studených ulic…táhlo ji to ke smrti, tam kde měl někdo zemřít …cítila že je to blízko a proto se rozhodla, že půjde po svých, alespoň nevzbudí tolik povyku. Cítila že není vše v pořádku, dlouhé rychlé kroky rozpohybovali dlouhou sametovou sukni. "Je to zde!" Angee se zastavila před vratyZakova domů. Cítila po celém těle, jako by dostala elektrickým proudem, cítila u srdce nesmírnou bolest, cítila se nesmírně prázdná. Jednou rukou se dotkla místa kde má srdce a druhou rukou se dotkla brány, jež vítala návštěvníky před vstupem na pozemky. Plakala, i když mrtví andělé nepláčí, fyzicky je to nemožné, aleAngee doopravdy plakala, tekly jí slzy po tvářích nesmírnou rychlostí, nestíhaly ani odtékat.

~

Vzpřímila se, zhluboka se nadechla, zavřela pevně oči. Dala ruce do upaření a pomalu je posouvala do předpažení, v tu chvíli se bez problémů otevřela brána.Angee šla nesmírně lehce, pokračovala pořád dál a dál k Zakově vile. Měl okno ve druhém patře, takže křídla musela použít i kdyby nechtěla. Trvalo to pár sekund a už stála na terase před jeho ložnicí. Přes otevřené balkonní dveře se dívala na to jak spí ve své posteli, přišel jí nesmírně roztomilý. Stála tam, opřená o dveřní rám skoro hodinu, když si všimla jak je kolem něj slabounká červeno - zlatá aura. " co to je? Kurňa proč já nikdy tu Almu neposlouchám co mi říká, teďka vím prdlajs! Co mám teď dělat?? Vždy když jsem někomu měla dát smrtelný polibek měl stříbrno - černou auru, ale co je tohle??" Angee se na obličeji objevila grimasa. Seskočila z terasy, dopadla lehce, jako kočka. "Tak jo to je poprvé co se vkrádám do něčího baráku, doufám že nemají alarm." Dveře se opravdu otevřely, alarm se nespustil. " Tak a teď telefon." Po tmě se hledalo docela blbě. Když procházela tmavou chodbou zakopla o koloběžku Zakova mladšího bratra, který je v tuhle chvíli s rodiči na chatě. Natáhla se jak dlouhá tak široká. " do prkýnka, to to tuZak neumí ani uklidit??" vstala, dobelhala se až do kuchyně kde se vítězoslavně podívala na telefon, který visel na protější stěně.Rychle se za ním rozeběhla, popadla sluchátko a začala vytáčet Almino telefonní číslo. " No? Kdo vola?" Alma se po krátké době ozvala, byla ospalá. " Ahoj tady Angee, jsem venku no … na lovu, a no jsem u Zaka doma a kolem něj je červeno zlatá aura a já nevím jak dál a já ho nechci zabít a …" Angee mluvila nesmírně zmateně, mlela pátý přes devátý. Chvilinku bylo ticho, ale pak Alma přece-jen odpověděla: " děvenko moje, musíš myslet na to, že tě mám ráda, a nikdy na tebe nezapomenu a budu na tebe čekat a …ta aura, to znamená že nadešel čas pro vás dva, strávíte spolu noc, ale pokud usnete již se neprobudíte, ani jeden. Poznáš to sama jestli mám pravdu, pokud mu dáš polibek na ústa, zmizí ti křídla…… Angee jsi v pořádku? Angee! Angee! Jsi tam?"

~

Seděla schoulená do klubíčka v tom nejtmavějším rohu kuchyně.Zhluboka se nadechovala a poté dlouho vydechovala, když se trochu uklidnila, šla po schodech nahoru, k Zakovo pokoji.Otevřela pomalu dveře, a přistoupila k posteli, na níž ležel. Naklonila se k jeho ústům a políbila ho. Obklopil je malinký vír mlhy a křídla s pálivou bolestí doopravdy zmizela.Zak otevřel oči, usmál se a chtěl něco říct, ale Angee ho předběhla, položila mu ukazováček na ústa, což značilo ať mlčí." Tohle je noc pro nás dva". Usmál se a objal ji kolem pasu, strávily spolu noc. K ránu, když už se schylovalo k tomu že usnou, se k ní naklonil a řekl poslední slovo, které rozzvučelo místnost: " Miluji tě!"
autor: issabellkaa

17.11. děkuji

18. listopadu 2007 v 19:34 | aredhel |  mé myšlenky
Na psaní jsem nikdy moc nebyla, ale přesto se budu občas psát to co si myslím a co prožívám.. plno z toho bude napsáno strašně,,, možná někdy nespivovně aj stylisticky špatně,ale na psaní opravdu nejsem ...... nepíšu to sem proto aby mne někdo litoval... to Ne to právě nechci... nesnáším lítost...... když to sem napíšu, tak se mi trochu uleví, ale nějaký jiný význam to nemá... takže zatím všem ahoj Aredhel...........
Žiji jen pro jednoho člověka:......
Přijde mi, že na tento svět nepatřím, poslední dobou se mi nic nedaří, všichni se ke mě otáčejí zády. Už nemám chuť být na tomto světě nemám chuť žít........ nebýt jednoho člověka tak už bych tento svůj život na nic zkončila.... jenže ten člověk, jediný člověk který mne drží jakž takž nad vodou... jen kvůli němu to neudělám, protože ho miluji a vím že i on mne miluje.... neudělám to, jen díky němu.. již kolikrát jsem chtěla tento život zkončit a jen díky němu jsem to ještě neudělala..... a asi ani nikdy neudělám.... i když nemám přátele,, i když se pořád hádám s rodinou..... i když se mi poslední dobou NIC nedaří, i když mi plno lidí nadává, i když já všem pomůžu a oni se ke mne pak otočí zády.....na toto vše se snažím si zvyknout................. z veselé holky která je ráda středem pozornosti se za pár týdnů stala uzavřená ,,troska" bez přátel, která se schovává a jakmile se řekne její jméno tak se snaží úplně vypařit...už jsem si zvykla, že se nemám na koho obrátit.. i ta nejlepší kamarádka co slibovala že budeme kamarádky napořád se na mne vykašlala............. jen díky němu tu chci být jen díky lásce kterou k němu cítím on mi dává sílu tohle všechno vydržet, alespoň on mi dává chuť do života.....ale ostatní mi ji berou...... :-(..... děkuji ti za vše co jsi pro mne kdy udělal, děkuji za to co pro mne děláš, děkuji za to že jsi,,,, děkuji Elrosi :-*

nightwish- Amaranth text+ překlad

18. listopadu 2007 v 2:10 | Aredhel |  Texty písní
Nightwish- Amarant
Baptised with a perfect name
The doubting one by heart
Alone without himself

War between him and the day
Need someone to blame
In the end, little he can do alone

You believe but what you see
You receive but what you give

Caress the one, the Never-Fading
Rain in your heart - the tears of snow-white sorrow
Caress the one, the hiding amaranth
In a land of the daybreak

Apart from the wandering pack
In this brief flight of time we reach
For the ones, whoever dare

You believe but what you see
You receive but what you give

Caress the one, the Never-Fading
Rain in your heart - the tears of snow-white sorrow
Caress the one, the hiding amaranth
In a land of the daybreak

Reaching, searching for something untouched
Hearing voices of the Never-Fading calling

Caress the one, the Never-Fading
Rain in your heart - the tears of snow-white sorrow
Caress the one, the hiding amaranth
In a land of the daybreak
Laskavec
Pokřtěný dokonalým jménem
Nedůvěřivý srdcem
Sám bez sebe
Válka mezi ním a dnem
Potřebuje někoho na koho svést vinu
Ve výsledku jen málo zmůžeš sám
Věříš, ale co vidíš?
Přijímáš, ale co dáváš?
Laská ho
Neslábnoucí déšť ve tvém srdci
Slzy sněhobílého smutku
Laská ho, ukrývajícího se laskavce
V zemi rozbřesku
Stranou od potulné smečky
V tomto krátkém okamžiku
Saháme po těch, kteří se odváží
Věříš, ale co vidíš?
Přijímáš, ale co dáváš?
(2x)
Laská ho
Neslábnoucí déšť ve tvém srdci
Slzy sněhobílého smutku
Laská ho, ukrývajícího se laskavce
V zemi rozbřesku
Sahající, hledající něco nedotknutého
Slyšící hlasy neslábnoucího volání
(2x)
Laská ho
Neslábnoucí déšť ve tvém srdci
Slzy sněhobílého smutku
Laská ho, ukrývajícího se laskavce
V zemi rozbřesku

přítel

18. listopadu 2007 v 1:56 Povídky
Ahoj, dnes mi přišel tento mail, tak jsem se rozhodla ho sem dát, protože mi přijde že jak se tu píše o tom přátelství, že by to tak mělo býti vždy:-)... zatím ahoj Aredhel

Jednou, když jsem byl nováčkem na High School, uviděl jsem kluka z naší třídy, který šel ze školy domů. Jmenoval se Kyle. Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice. Myslel jsem si: "Kdo by odnášel v pátek všechny knížky? Musí to být pěkný trouba.!" Já měl naplánovaný celý víkend - párty a fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne..
Pokrčil jsem rameny a šel dál. Jak tak jdu, uviděl jsem bandu kluků co utíkali jeho směrem. Běželi na něj! Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě. Jeho brýle odlítly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 metrů od něj. Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích. Rvalo mi to srdce. Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl: "Tihle kluci jsou hajzlové, neumí se normálně chovat! Podíval se na mě, řekl: " Díky!" a na jeho tváři se objevil úsměv. Byl to jeden z těch úsměvů, co projevují skutečnou vděčnost Pomohl jsem mu sebrat knížky a zeptal se, kde bydlí.Ukázalo se, že bydlí nedaleko mě. Ptal jsem se, proč jsem ho nikdy předtím nepotkal. Prý chodil na soukromou školu. Nikdy dřív bych se nedal dohromady s klukem ze soukromé školy..!".. Nesl jsem mu pár knížek a celou cestu jsme si povídali. Ukázalo se, že je to príma kluk. Ptal jsem se, zda si nechce zítra zahrát fotbal. Prý "jo!" Celý víkend jsme byli spolu venku a já poznal Kylea víc a oblíbil si ho. Také mí přátelé ho vzali.
V pondělí ráno tu byl Kyle s hromadou knížek zpátky. Zastavil jsem ho a se smíchem řekl, že bude mít dobré svaly z těch knížek. Jen se smál a polovinu knížek mi naložil. Během čtyř let jsme se stali nejlepšími přáteli. Poslední rok jsme přemýšleli o nějaké střední škole. Kyle se rozhodl pro Georgetown a já půjdu na Duke. Věděl jsem, že vždycky budeme přáteli a ty míle nebudou žádným problémem. On se chtěl stát lékařem a já hodlal využít stipendia na práci kolem fotbalu. Kyle byl premiantem třídy, tedy si musel připravit proslov na závěrečnou slavnost školy. Zlobil jsem ho, že si zamachruje , ale byl jsem rád, že to nemusím být já tam nahoře a mluvit.
Závěrečný den byl tady. Viděl jsem Kylea, vypadal skvěle! Byl jeden z těch kluků, který dospěl a našel se během let na High School zesílil a moc mu slušely brýle. Měl víc děvčat než já, jeho milovaly, až jsem někdy žárlil. Dnes byl ten den! Viděl jsem, jak je nervózní z proslovu, tak jsem šel za ním, poplácal ho po zádech a řekl:¨"Hej, chlape, budeš dobrej !" Podíval se na mě tím vděčným pohledem, usmál a řekl. - "Díky!" Začátek proslovu měl za sebou, odkašlal si a pokračoval: "Závěr školy je čas, abychom poděkovali všem, co nám pomohli přes tyto těžké roky. Rodičům, učitelům, sourozencům, možná trenérovi, ale hlavně přátelům. Jsem tady, abych vám všem, kteří jste něčí přítel, řekl, že být někomu přítelem, to je ten největší dárek, který můžete někomu dát! Řeknu vám příběh... Díval jsem se nevěřícně na svého přítele, když začal vyprávět o dni, kdy jsme se poprvé potkali. Plánoval, že se o víkendu zabije. Mluvil o tom, jak si vyklidil školní skříňku, aby jeho máma s tím neměla později starosti a nesl si věci domů. S vážností se na mě podíval a malinko se usmál: "Díky Bohu jsem potkal přítele. Ten mě
zachránil od mého nevysloveného rozhodnutí...!" Syšel jsem to zděšení v davu, když ten příjemný a populární kluk nám řekl vše o svém nejslabším životním momentu. Viděl jsem jeho mámu a tátu, jak se na mě dívají s vděčností v očích.
Dodnes si neuvědomuji hloubku svého činu ... Nikdy nepodceňujte sílu okamžiku. Jedním jediným gestem můžete změnit život člověka. Někdy k lepšímu a taky občas k horšímu. Bůh nás vložil do života toho druhého, abychom někdy zasáhli.
Hledejte Boha v přátelích!

Návštěvní kniha

12. listopadu 2007 v 22:40 | Aredhel |  Návštěvní kniha
Takže,,,,, nemá smysl vám říkat co by ste tady měli, či neměli psát, každý tady může napsat svůj názor, nebo třeba kdyby si někdo přál, abych sem něco přidala tak klidně napište... je mi tak nějak jedno co sem budete psát... jen jedinou věc bych prosila...... bez sprostých slov.. jestli něco nanávidím jsou to sprostá slova..... všechny věci jdou vyjádřit i bez nich...... takže pište co chcete.... budu se snažit vyhovět vašim připomínkám, požadavkům či protestům... ahoj všem Aredhel.:-)

Prostě jáá

12. listopadu 2007 v 22:36 | aredhel |  Prostě já
je mi 16 let (10.6.1992). Jsem obyčejná holka která má ráda svůj klid, ale taky si ráda zajdu s kamarádama někam ven, nebo do čaky na vodnici........ moje nejoblíbenější barva je černá a číslo 13..... pro mnoho lidí nešťastné čislo pro mne však nejhezčí... a černou barvu nosím ze dvou naprosto prostých důvodů 1) se mi líbí 2) černá vyjadřu nejvíce mích myšlenek a pocitů.....
Jinak víc nevím co vám o sobě mám ještě řící.. snad jen pár hesel podle kterých se řídím........ Život je boj !!!... i když se plno lidí snaží bojovat a vyhrát, nemá to moc velkou cenu protože stejně nakonec všichni zemřem.........
při výběru lásky opatrná buť ne podle krásy, ale podle srdce suď..........
neznáš mne tak mne nesuď.........
a poslední... myslete si co chcete já jsem já a kvůli nikomu se měnit nehodlám......
tak všem ahoj, a doufám, že se vám tady bude líbit ahoj Aredhel

gothic obrázky2

12. listopadu 2007 v 22:25 gothic obrázky
dalších 20 obrázků :-)....

gothic obrázky1

12. listopadu 2007 v 22:18 gothic obrázky
Takže tady je prvních 20 obrázků, některé jsou možná moc rasistické, ale mě se líbí, proto je sem dávám....

citáty

12. listopadu 2007 v 19:36 | aredhel
S láskou se žije,s láskou se umírá, někdy i umírá, když jí někdo přebírá, musí být silná, aby přežila ¨
nejbolestnější je vedle někoho sedět, letmo se ho dotýkat, plakat pro něj po nocích a vědět, že ho nikdy nemůžeme mít

nesnáším

11. listopadu 2007 v 23:43 | aredhel |  Básně
Nesnáším způsob jak mluvíš
a nenávidím,když řídíš můj život
a nenávidím když zíráš!
Nesnášim tvý blbý boty
i to,že mě tak dobře znáš!
Nenávidím tě tak,že je mi až zle
a zkouším i básnit.
Nesnáším,že máš vždy pravdu
a nasnáším,když lžeš.
Nesnáším,když mě rozesměješ
a ještě víc,když mě rozpláčeš.
Nenávidím tě za to,že nejsi u mě
a žes mi nezavolal,
nejvíc nenávidim,že tě vůbec ani trochu nedokážu nenávidět.
NEDOKÁŽU TO!!!
zdroj: cernejdenik.blog.cz

jedna malá holčička

11. listopadu 2007 v 23:42 | aredhel |  Básně
Jedna malá holčička u šedé cesty stála..
V rukou měla balónky, asi se jich bála..
>Stála tam už věčnost<
Proč..tak proč tam stála?
Otázky jsou zbytečné..stojí stojí dál..
Hledí kdesi do dálky..ve městě je bál..
>Ji zase nikdo nepozval<
A ona prostě stojí..nedává najevo žal...
Šaty od bláta, boty rozervané..
Její vlasy zmoklé už nejsou vůbec krásné..
>PRŠÍ! PRŠÍ! PRŠÍ!<
Kdo by to byl řekl..to děvče bývalo šťastné..
Časy se hold mění. Už na ní každý sere..
Už má jenom bálonky..které ji vítr bere..
>Ty debilní šmejde<
Ta holka má hlad už kytky jenom žere!
Z dálky ozývá se smích..
Vtírá se do bubínků mých..
Nikomu nechybím
Vždyť já to přece vím..!
zdroj: cernejdenik.blog.cz

Úlet

11. listopadu 2007 v 23:39 | aredhel |  Povídky
Už je to minulost,ani nevim,kdy se to mezi náma tak vyhrotilo.Ty jsi měl přítelkyni a já byla volná.Jednou jsi mi řekl,,nezajdem na záchod?"a doteď nevim proč, jsem řekla jo.A tak se z našich úletu stala rutina.Pak i já jsem si našla přítele.Ale pořád nás něco k sobě přitahovalo,zase jsme skončili spolu,i když jsme si vždycky řekli,že je to naposled,že oba milujeme ty s kterýma jsme.Nikdy nám tohle předsevzetí nevydrželo moc dlouho,ale stalo se to, s čím ani jeden z nás nepočítal-našla nás jeho přítelkyně,já v tý době byla zase volná,ale on ne....Nějakou chvíli s nim nemluvila,ale zase se z nich stal pár...Jenže mě něco přitahovalo na něm a jeho něco na mě.Ano stalo se to znova a znova....Jenže jednou jsem zjistila,že já už tě jako úlet neberu u mě to bylo silnější.Zamilovala jsem se.Najednou jsem nevěděla co dělat,jestli to říct nebo držet to v sobě a doufat,že to samo ustoupí,ale nestalo se tak, bylo to čím dál tim víc horší...a nedokázala jsem ti říct ne.Udělala jsem velkou chybu,že jsem ti to řekla,shodil jsi mě přede všema,dokonce jsem si chtěla podřezat žíly....Moji záchranou byly prázdniny,celý 2 měsíce jsem měla na to,abych se ,,odmilovala".......teď si pro mě člověk,bez kterýho si svůj život nedokážu představit,jsme sice kámoši a občas si pomůžem(myslim,že každej asi ví jak)ale nemít tě,to by bylo ,,psycho":-D
Zdroj: cernejdenik.blog.cz
autor: denisa

Klášterní trápení

11. listopadu 2007 v 23:37 | aredhel |  Povídky
Byly čtyřo hodiny ráno a já se koukala do stropu mého pokojíčku.Byla jsem strašně vyčerpaná a kdybych měla ještě sílu,tak bych brečela.Hlavou mi jako osté střepy létaly dvě otázky,ketré mi tříštily hlavu.Proč mi to udělali?Co jsem udělala špatně?

Srdce na tom bylo ještě hůř.Půlily ho jejich slova:Máme se s Katkou rádi,nemohli jsme tomu poručit...Nezlob se."Moje oči ještě teď vidí jejich propletená těla,ze kterých sálala touha a vášeň.tak moc to bolí.Byla jsem sama.Odbila pátá hodina a já konečně usnula.Snad to bylo únavou,snad touhou po krásném snu,ze kterého jsem se probudila asi tak kolem desáté hodiny ranní.Na snídani jsem neměla ani pomyšlení,natož pak abych šla do školy.Ten den jsem měla poslední šanci si opravit tu pětku z matiky.Propásla jsem to.Zase jsem to zkazila,propadnu.Je to zvláštní ,vždycky to byl mlj nejoblíbenější předmět.Byla jsem premiantka třídy.Ale také jsem byla až moc naivní.Anio,byla jsem ubohá,naivní studentka,která ze všeho nejvíc toužila po lásce.Viděla jí všude kolem sebe,vždyť všechny kamarádky někoho měly a já...Já byla sama,se svýma učebnicema.Nepřinesly mi sice radost,ale ani bolest.A pak jsem potkala tebe.Byl jsi můj idol,kluk mých snů a zrovna jsi se rozešel se svojí holkou.Začal sis semnou psát,byli jsme kamarádi,ale pak jsme oba chtěli být víc.
A potom následoval rok plný nádherné lásky,zážitků,štěstí.Byli jsme pro sebe jako stvoření,rozumněli jsme si i beze slov.Rozumněla jsem si s tvými kamarády a ty sis rozumněl s mýma.Jak paradoxní viď?Nikdy v životě by mě nenapadlo,že si s nima rozumíš až moc....Respektivě s tou,která pro mě znamenala nejvíc...S Katkou.Mojí nejlepší kamarádkou.Známe se už od malička,prožily jsme spolu tolik,kolik si ty ani nedokážeš představit.Ale to ti bylo jedno viď?
Klidně ses mě zeptal na její číslo a já ti husa věřila,že ho chce kamarád...Kdybych jen věděla,jak to dopadne,kdybych jen tušila,že ho chceš pro sebe...
Pak následovaly ty dvy měsíce ticha,střídající se s hádkami,podezřívání a lží.Tvých i mých.Ty jsi mi lhal,že miluješ jen mě a já ti lhala,že ti věřím.Už tehdy jsem něco tušila.Nejvíc mě ranilo,když mi moje nejlepší kamarádka nedokázala pomoct ani poradit.HA,proč asi...Moje milá Kačenko...Pořád si říkala,,Nevim..Nevšímej si toho...Jen si to namlouváš..."To bylo všechno,co jsi mi byla schopná říct.Kolik bylo večerů,kdy Adam jezdil ,,k babičce" a ty jsi ,,hlídala sestřenku"...Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se sama choulila na posteli a slzy mi tekly na polštář.Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se byla úplně sama a nikdo,na koho jsem dřív spoléhala,tady pro mě nebyl.A to všechno jsem pochopila po dvou měsících tohoto špatného snu.
Měla jsem jet vlakem za tátou do Prahy.Zaspala jsem a ujel mi vlak.Neměla jsem se tam jak dostat,proto mě napadlo zajít za Adamem,ať mě tam odveze autem.Vás dva by to ani ve snu nenapadlo,co?Když jsem si odemykala klíčema,ani jste si toho nevšimli...Byli jste tam jen jeden pro druhého...Neslyšeli jste ani,když jsem volala,,Adame,jsi tady?"Otevřela jsem ty zatracený dvere od jeho pokojíku a zhroutil se mi svět.Leželi jste na podlaze a milovali jste se.Oba jste si to užívali,nemysleli jste na nic jiného než na sebe a na toho druhého.Ovšem na tu třetí ani jeden z vás nepomyslel.Stála jsem tam asi minutu a hlavou mi probíhal poslední rok.Kolikrát jsem byla,Katko,na tvým místě...Kolikrát jsme tu spolu,Adame, leželi...To už jste zvedli hlavu.Nikdo neřekl ani slov.Otočila jsem se a běžela pryč.Neměla jsem ani sílu brečet,byla jsem jak v transu,stále tu bylo jen jedno slovo:PROČ?Během jedné minuty jsem ztratila dva lidi,na kterých mi záleželo ze všech nejvíc.Dál už jsem běžet nemohla...Zhroutila jsem se na nejbližší lavičku a hlasitě jsem se rozbrečela.Nikdy v životě jsem takhle nebrečela.Musela jsem tam sedět alespoň hodinu.A pak jste přišli.Ruku v ruce.Začali jste an mě mluvit,ale já vnímala jen Adamova první slova.Víc ne.Odvedli jste mě domů a dívali se na mě soucitnýma pohledama.Nestojím o ně!Už vás dva nechci v životě vidět,nikdy.S těmito pocity jsem usnula.Vzbudila mě až máma.
,,Ty jsi nebyla ve škole?A můžu se zeptat proč?Předpokládám,že sis ty dvě pětly neopravila z tepla pohodlí domova,že?Jsi chudinka a zbabělec,jak si to mohla nechat dojít tak daleko?My jsme ti s tátou věřili,zklamala jsi nás..."
Dál už jsem to nevydržela.Popadla jsem mikinua běžela.Pryč odtud ,pryč ze života.Nemám lásku,kamarádku ani důvěru rodičů,co teda mám?Samu sebe?Nevím,kudy jsem šla,prostě jsem se tak protloukala městem.A najednou jsem to uviděla.Stála jsem před kostelem.Zrovna probíhala ranní mše.Nikdy jsem na mši nebyla, v kostele jsem byla jen jednou ročně na Vánoce.Nevím,co mě to napadlo,prostě jsem otevřela dveřě a šla dovnitř.Uvnitř bylo jen pár starých lidí,sbor zpívajících dětí a pan farář,který něco předříkával a sbor po něm opakoval.Připadala jsem si zvláštně,bylo to něco úplně nového.Šla jsem si sednout do lavice.Sedla jsem si a poslouchala zpívající sbor.Bylo to velmi uklidňující.,najednou jsem cítila jak ze mě všechno padá,jak mě opouštějí všechny mé myšlenky,i ty nejčernějšé.Poté pan farář začal odříkávat modlitbu.Tu modlitbu jsem po něm opakovala a zamýšlela se nad jeníma slovama.Odpusť nám naše viny.Moje vina byla,že jsem se ve škole nesnažila,ty poslední dva měsíce jsem se tak snažila zachránit náš vztah,že jsem na školu už prostě neměla sílu.Také jsem se provinils tím,že jsem byla slepá.Adam se mnou chtěl už dlouho o něčem mluvit,ale já se tak bála,že ho ztrtím,že jsem ho prostě neposlouchala.Oni se mají rádi a chtějí být spolu a v tom jim nezabránim...Dále jsem se zamýšlela nad zbytkem věty:..jako i my jsme odpustili těm,kteří se provinili proti nám.To byla mamka ,že si nevšimla,co se semnou děje,i když jsem se jí to snažila vysvětlit.Viděla ve mě budoucií právničkua nezajímalo ji,jak mi je uvnitř a jak se cítím.Ale já ji odpustila,vždyť každá matka přece chce pro své dítě to nejlepší.Obzvlášť,když je to dítě jediné.A samozřejmě je to taky Adam s Katkou.Provinili se proti mně zradou.Zradili mě.Byli neuvěřitelně sobečtí a neohlíželi se na mě,nechtěli čekat.Ovšem kdyby počkali,byla bych jim ještě schopná odpustit.Teď ale nejsem.I kdž moje zlost už trochu opadala a přestože vím,že jsou do sebe zamilovanía že s tím nic neudělám,nejsem jim schopná odpustit.Neříkám,že jednou nebudu,ale teď ještě ne.
Je to už půl roku,co se tato událost,která zásadně ovlivnila můj život,stala.V létě jsem udělala reparát z metamatiky a postoupila tak do posledního,maturitního ročníku.Stala jsem se opšt premiantkou třídy,která je po odpoledních sama doma s knížkama,které ji nepřinášejí ani radost,ale ani bolest.Pilně se učím na maturitu a napřijímačky na Vyšší odbornou Evangelicou školu sociálně právní v Praze.ž jí dokončím,budu moci pomáhat lidem,co to potřebují nejvíc.Taky chodím každou neděli do kostelana mše.Chodímtam i občs pomáhat.S mamkou už je všechno v pořádku,všechno jsem jí vysvětlila a ona všechno pochopila.Teď máme vztah,jaký jsme spolu nikdy neměli-jako dvě kamarádky.Určitě vás zajímá,jak to dopadlo s Adamem a Katkou...Pořád jsou spolu.Jal říká pan farář:,,Pokud někohomáme rádi a nedokážeme mu odpustit,je to stejně beznadějné,jako když se snažíme házet hrách na zeď.Vždycky se budou vracet ty největší hrášky stejně jao ty nejhorší vzpomínky...A ty se,stejně jako hrášky,jen tak nevytratí..."Vím,že jim jednou odpustím,ale teď ještě ne,teď ještě nechci...
Zdroj: cernejdenik.blog.cz